ANA

Do seskupení ANA řadíme i lekníny – včetně těch obřích:
na obrázku je jihoamerická viktorie Cruzova (Victoria cruziana) 

Příbuzenské vztahy řádů bazálního seskupení ANA

ANA (postaru ANITA) – to jsou tři bazální linie krytosemenných: Amborellales, leknínotvaré (Nymphaeales) a Austrobaileyales. Z obrázku napravo vyplývá, že ANA není žádná "hezká" (monofyletická) skupina, ale jsou to samostatné evoluční odbočky, které se od vývojové linie ostatních kvetoucích rostlin oddělily postupně jako první (a druhá (a třetí)). Bylo to někdy hluboko v druhohorách, za dob panování dinosaurů.

   Řád Amborellales: rostlina číslo jedna

Čeleď Amborellaceae 

Amborella: samičí kvítek 
(neměří ani 0,5 cm) 

Tak jako savci mají svého ptakopyska (a ježuru (a paježury)), tak i mezi krytosemennými najdeme rostlinu, jejíž evoluční linie se od zbytku oddělila jako první. Jmenuje se Amborella trichopoda. Díky své evoluční izolaci má v moderním systému kvetoucích rostlin jedinečné postavení: krytosemenné se nedělí na jednoděložné a dvouděložné, ale na amborelu a všechny ostatní! Roste na náležitě odlehlém místě: je endemická na Nové Kaledonii "uprostřed" Tichého oceánu (popravdě, spíš vlevo dole). Na první pohled je to takové nenápadně se tvářící pralesní křoví až stromek. Na větvích má střídavé listy se zvlněným okrajem, v jejich paždí chudé laty mrňavých bělavých kvítků, plodem je červená peckovička… Nic extra. Zdálo by se. Ve skutečnosti je divná. Její květní orgány mají primitivní stavbu (nemá ustálený počet okvětních lístků ani tyčinek ani pestíků, tyčinky mají nápadně široké nitky, pestíkům chybí čnělka) a ve dřevě nemá cévy. NEMÁ. CÉVY! Říká se tomu homoxylické dřevo, to mají třeba jehličnany. Krytosemenné mají obyčejně heteroxylické dřevo. Co bychom u takového primitiva nečekali je fakt, že je dvoudomá. Ale umí změnit pohlaví! Občas si vykvete samčími květy, jindy samičími.

Fascinující je u amborely skladba genomu mitochondrií (buněčných organel zapojených do buněčného dýchání): zdá se, že obsahuje několik různých původně samostatných genomů, které patřily mitochondriím různých dalších rostlin – řas, mechů i jiných krytosemenných. Jak se cizí mitochondriální genomy dostaly do mitochondrií amborely, a jak se tam udržely, Bůh suď.

   Řád leknínotvaré (Nymphaeales): skok do vody 

Do řádu Nymphaeales řadíme tři čeledi vodních nebo vlhkomilných rostlin. Už kdysi dávno, v druhohorách, unikli prapředci leknínotvarých ze zastíněného podrostu pralesů do vody (na hladině je světla dost!). Právě adaptace na vodní způsob života tyto rostliny silně pozměnila: jsou to byliny (to je u primitivních krytosemenných neobvyklé) bez schopnosti tvořit sekundární dřevo (které je ve vodě vcelku nanic).  

Čeleď leknínovité (Nymphaeaceae) 

Leknínovité rostliny jsou velkokvěté vodní byliny. Z našich rybníků jsou dobře známé dva rody: leknín (Nymphaea) a stulík (Nuphar). 

Stavba květu leknínu (Nymphaea sp.); 
na obrázku květ drobnějšího kultivaru jménem Graziella

Lekníny (Nymphaea) rostou asi ve čtyřiceti druzích víceméně po celém světě (nejraději v teplých oblastech). Pro své nádherné květy jsou oblíbené i jako okrasné květiny. Existuje veliké množství odrůd a hybridů s listy a květy různých velikostí, tvarů a barev. 

Leknín bělostný (Nymphaea candida) 

V naší přírodě rostou dva podobné druhy: leknín bílý (N. alba) a l. bělostný (N. candida), který je zde vyobrazen. Na obrázku je zřetelně vidět kalich  i koruna a tyčinky i ještě nerozvinutý bliznový terč. Na dalším z obrázků (dole) je nádherný l. hvězdový (N. nouchalii), teplomilný afroasijský druh leknínu (někdy se jeho africké populace oddělují do samostatných druhů). Přezdívá se mu „modrý lotos“. Spolu s bílým „egyptským lotosem“, což je leknín posvátný (N. lotus), byl ve starém Egyptě díky vazbě na životodárný Nil uctíván jako symbol stvoření a znovuzrození. Je zajímavé, že od teplých třetihor přežívá izolovaná populace leknínu posvátného v termálních vodách u města Oradea v Rumunsku. (A ještě pro úplnost, když už jsme u těch „lotosů“: jak se ukázalo, „pravé“ lotosy (Nelumbo) leknínům nejsou blíže příbuzné. Jen podobné.) 

 

Leknín hvězdový (Nymphaea nouchalii)

Stulík žlutý (Nuphar lutea) 

Stulík žlutý (Nuphar lutea) můžeme nalézt v Severní Americe, v Evropě a v jejím „okolí“ (S Africe a v Z části Asie).  Na jedné z fotek je na řezu oddenkem vidět aerenchym, silně provzdušněné ("houbovité") pletivo, kterým může kyslík snadno difundovat rostlinou (do oddenku v bahně by se jinak dostával dost těžko). Aerenchym, ještě nápadněji "molitanovitý", je i v řapících listů a ve stoncích květů. Z oddenku vyrůstají četné adventivní kořeny (hlavní kořen zaniká záhy po vyklíčení). Tmavší fleky na řezu jsou cévní svazky; cosi jako cévy najdeme u leknínovitých jen v kořenech. 

Stavba květu stulíku žlutého (Nuphar lutea); KLIK!

Řez oddenkem stulíku; KLIK! 

Stulík malý (Nuphar pumila): 
list, plody s vytrvávajícím kalichem,
na pozadí i ponořené listy

Velmi vzácně u nás roste také stulík malý (Nuphar pumila). Jeho areál je dosti rozsáhlý, sahá od Británie přes sever Evropy a Sibiř až do Severní Ameriky. Dalších asi 10 druhů stulíků roste na severní polokouli.

Stulíky jsou v rámci čeledi bazální linií, patří do podčeledi Nupharoideae. Ostatní rody řadíme mezi Nymphaeoideae. Kromě leknínů jsou to obří lekníny rodů viktorie (Victoria; viz obrázek v záhlaví stránky) z Jižní Ameriky a asijské Euryale. V akváriích se občas pěstuje asijská Barclaya longifolia. Australská „Ondinea purpurea“ kdysi vyčleňovaná do samostatného rodu se dnes jako Nymphaea ondinea řadí mezi lekníny. Je to ovšem dosti neobvyklý drobný leknín: má redukované květy s pouhými čtyřmi okvětními (kališními) lístky.  

Kabomba (Cabomba)
v akvárku 

Nahoře vyobrazená viktorie Cruzova (Victoria cruziana) roste v tůních S Argentiny, Bolívie a Paraguaye. Známější v. královská (V. amazonica) obývá povodí Amazonky. Viktorie mají obrovské listy, jež mohou dosahovat průměru přes 2 m. Čepel je relativně jemná, list je však zespoda vytužen pevným žebrovím vyzbrojeným ostny. Květy rozkvétají navečer, jsou zprvu bílé, vydávají ovocnou vůni a také intenzivně topí, mohou mít teplotu až o deset stupňů vyšší než okolí. Tím vším lákají hlavně vrubounovité brouky rodu Cyclocephala, díky kterým dochází k opylení. První noc však květy vlastní pyl ještě neprodukují (zatím jsou funkčně samičí). K ránu se květy uzavřou, čímž načas uvězní i své opylovače. Nyní dozrají tyčinky a uvolní pyl, jež brouky obalí. Navečer se květ podruhé otevře, vybarvený tentokrát růžově, aniž by voněl či hřál, a brouky i s pylem vypustí do světa. Posléze se definitivně zavře, ponoří se a začne vyzrávat v plod. Přes své rozměry je viktorie letnička: oddenkem nevytrvává, ale každý rok znovu vyrůstá ze semen. 

Čeleď kabombovité (Cabombaceae)

Kabombovité (Cabombaceae) jsou sesterskou čeldí leknínovitých. Řadíme sem dva rody, kabomba (Cabomba) a Brasenia. Tyto vodní rostliny mají poněkud „obyčejněji“ stavěné květy: podobně jako u některých jiných bazálních skupin se jejich květní orgány často objevují v násobcích tří: nerozlišených okvětních lístků bývá 6, tyčinek 3–12, pestíků může být 3–18. Oba rody jsou známé akvaristům; zejména kabomby jsou díky svým jemně členěným ponořeným listům velmi dekorativní (kromě toho mohou vytvářet i plovoucí listy s celistvou čepelí). Asi pět druhů jich roste ve vodách tropické Ameriky; jediný druh brasenie zasahuje i do chladnějších oblastí všech kontinentů. Kromě Evropy :-(

Čeleď Hydatellaceae 

Západoaustralská Trithuria australis
se samčím a několika samičími květenstvími;
obr. převzat z: Diels a Pritzel, 1904/05 
(Botanische Jahrbücher für Systematik,
Pflanzengeschichte und Pflanzengeographie 35)

Poslední čeledí řádu jsou Hydatellaceae. Patří sem asi deset druhů v jediném rodu Trithuria, který "pohltil" bývalý rod „Hydatella“. Narozdíl od leknínů jsou to miniaturní rostlinky (do několika cm) s extrémně zjednodušenou stavbou květů. Jejich příbuzenské vztahy byly pochopeny až v nedávné době. Do r. 2007 byly totiž považovány za jednoděložné rostliny, z nichž některé (např. bývalá čeleď „Centrolepidaceae“; dnes součást Restionaceae) se na první pohled trituriím opravdu podobají a často se vyskytují na stejných lokalitách (triturie rostou na dočasně zaplavovaných až trvale zamokřených územích v Austrálii a J Asii). Hydatellaceae se však od jednoděložných liší spoustou anatomických detailů. Některými z nich se naopak shodují s lekníny. V čem se leknínům triturie nepodobají vůbec, je stavba květů: ty jsou totiž tvořeny buď jedinou tyčinkou, nebo jediným pestíkem. Tyto redukované květy zcela postrádající okvětí skládají drobná kompaktní květenství, buď jednopohlavná, anebo oboupohlavná (samčí květy jsou pak uprostřed, samičí okolo). Květenství podpírá několik listenů. Celé tyto útvary jsou občas interpretovány i jinak – ne jako květenství, ale jako silně modifikované květy. Anebo, vzhledem k bazálnímu postavení triturií, jako jakési „prakvěty“. Je také možné, že jistá slavná zkamělina – raně křídový Archaefructus – patří do příbuzenstva triturií. 

 

   Řád Austrobayleiales: o trochu (ale jen o trochu!) normálnější 

Kvetoucí klanospraška čínská (Schisandra chinensis);
květy mají neustálený počet okvětních lístků.
Na obrázku jsou hlavně samičí květy,
květ vpravo nahoře je samčí. 

Řád Austrobaileyales je „o chlup pokročilejší“ a o málo početnější než oba předchozí. U nás je však málo známý, patří sem výhradně exotické rostliny. Konečně řád, jehož zástupci mají pořádné cévy ve dřevě! 

Čeleď klanospraškovité (Schisandraceae) 

Jediná čeleď řádu, která Středoevropanům není zcela neznámá. Jejich zástupcem je badyáník pravý (Illicium verum), strom z JV Asie, jenž je zdrojem badyánu, známého koření anýzové vůně a vzhledu plus mínus osmicípých hvězdiček (jde o sušené souplodí měchýřků). Dalších asi 40 druhů badyáníků roste v Asii, na jihu S Ameriky a na Antilách. Kvetou hezkými květy s početnými lístky okvětí, často bílými či červenavými, vnější lístky mají spíše charakter kalicha. Bočně srůstající ploché pestíky v centru květu tvoří kruh a kolem nich jsou úhledně uspořádány tyčinky. I u nás mohou být pěstovány liány rodu klanospraška (Schisandra), nejčastěji k. čínská (S. chinensis) domácí v lesích dálného východu. Pěstuje se mimo jiné pro své poživatelné, korálkům podobné červené bobule, které se vyvíjejí z početných pestíků samičích květů. Blízce příbuzný je východoasijský rod Kadsura občas pěstovaný třeba jako bonsai. 

Badyán: souplodí měchýřků badyáníku

Čeleď Trimeniaceae

Do této čeledi příbuzné předchozí řadíme šest druhů jediného rodu Trimenia rozšířeného na Nové Guineji, Austrálii a ostrovech Z Tichomoří. Jsou to stromy či liány s drobnými květy. Jejich okvětí má spíše povahu listenů a za květu opadává – v květech tak zůstává jen soudečkovitý pestík (dozrává v jednosemennou peckovici) a přes deset tyčinek tak trochu simulujících okvětí. 

Čeleď Austrobaileyaceae 

Sem patří Austrobaileya scandens, pralesní liána ze SV Austrálie. Její asi 5 cm velké květy páchnou po hnijícím rybím mase. Mají zelenavé okvětí, 7 či víc plochých širokých tyčinek s prašníky uprostřed na ploše, směrem dovnitř květu následuje o něco větší počet černě tečkovaných staminodií a několik pestíků, jež se přeměňují v souplodí bobulí. V rámci řádu jde o bazální linii.