Magnoliidy

Chimonanthus praecox reprezentuje čínský rod zimnokvět (Chimonanthus) z čeledi sazaníkovitých; 
opravdu kvete v zimě, jeho kvítky mají až 20 okvětních lístků, tyčinky se širokou nitkou, 
nestálý počet staminodií a 5–15 samostatných pestíků

Příbuzenské vztahy mezi magnolidy, 
žlutokvětotvarými a ostatními liniemi
rostlin ze skupiny Mesangiospermae
(= všechny krytosemenné – ANA)

Magnoliidy jsou skupinou několika řádů tradičně vnímaných jako „primitivní“ rostliny; ve skutečnosti to neplatí tak docela, patří sem i velmi modifikované, odvozené, čili neprimitivní, rostliny. V označení této skupiny je docela bordel panují určité nejasnosti, nejčastěji je označovaná jako magnoliids, což je ale neformální, „nevědecké“ jméno. Bylo by fajn, kdyby se této skupině dalo bez obav říkat Magnoliidae; Magnoliidae v závorce za „magnolidy“ by vypadalo hezky. Ale bohužel ne každý myslí tímto označením magnoliidy – někdy jsou tak označovány všechny krytosemenné. Co už. My je zde budeme nazývat prostě magnoliidy. Jsou to primárně rostliny tropické a dřevnaté, řada z nich jsou ale byliny a některé magnoliidy dnes rostou i v našich zeměpisných šířkách. Je to skupina, jejíž zástupci se odvážně a úspěšně vydali mnoha různými evolučními směry, a tak zde najdeme rozmanitě utvářené rostliny, některé z nich vskutku bizarní. Typické jsou pro ně trojčetné květy. Velmi často jsou to aromatické rostliny, což je tak nějak předurčuje k roli významných zdrojů koření – takový najdeme v každém ze čtyř řádů magnoliidů. Aromatické jsou i rostliny příbuzného, ale samostatného řádu žlutokvětotvaré (Chloranthales), jejichž květy jsou silně redukované. Ten vyřídíme jako první. 

   Řád žlutokvětotvaré (Chloranthales): voňavé, ale pakvětiny 

Východoasijský Chloranthus spicatus je
nevysoký polokeř s bohatými latami
žlutavých vonných květů, jejichž pestíky
jsou zcela zakryty trojlaločným útvarem
tyčinkového původu

Čeleď žlutokvětovité (Chloranthaceae) 

Do malého, evolučně izolovaného řádu Chloranthales řadíme jedinou čeleď, Chloranthaceae. Patří sem byliny, liány, keře i stromky (americké Hedyosmum cuatrecazanum je přímo strom) rozšířené v teplých oblastech Ameriky a pak od Japonska a Indie přes JV Asii, Sundy a ostrovy Z Pacifiku až na Nový Zéland; rod Ascarina roste i na Madagaskaru. Květy těchto rostlin skládají hroznovitá květenství a jsou značně redukované: jedině u rodu Hedyosmum, kam patří přes polovinu z celkového počtu cca 75 druhů čeledi, najdeme na jednoduchém semeníku tři miniaturní cípy (zbytky okvětí), a to pouze na samičích květech; samčí květy jsou zde tvořeny jedinou tyčinkou. U jiných rodů okvětí chybí zcela. Květy jsou pak buď jednopohlavné, tvořené jediným pestíkem resp. jednou až pěti tyčinkami (Ascarina), nebo oboupohlavné, tvořené pestíkem a tyčinkou (Sarcandra) či pestíkem a zvláštním útvarem tyčinkového původu (Chloranthus), který vzniknul možná z jediné, možná ze tří tyčinek. Na vnitřní straně těchto útvarů jsou celkem čtyři prašné váčky (na středním laloku jsou dva). Asi 15 druhů chloranthů roste v Asii, hlavně (jiho)východní. Plod žlutokvětovitých je peckovice, jejich listy mají zubatý okraj. Chloranthaceae bývají aromatické a uplatňují se proto např. při přípravě nálevů a v lidové medicíně.

Jako šách se (trochu archaicky) označuje 
souplodí měchýřků magnólií

Řád šácholanotvaré (Magnoliales): šách, mat! 

Šácholanotvaré jsou velkým řádem magnoliidů (přes 3000 druhů). Jsou to většinou velkokvěté dřeviny, bazální muškátovníkovité s menšími květy se z tohoto pravidla poněkud vymykají.  

   Čeleď šácholanovité (Magnoliaceae) 

Šácholanovité jsou chladnomilnější skupinou šácholanotvarých: nerostou jen v (sub)tropech (i když tam jsou zastoupeny dost hojně), ale některé se dají pěstovat i u nás: díky svým krásným květům a elegantnímu olistění patří k oblíbeným okrasným dřevinám. V Evropě ovšem nejsou původní, přirozeně se vyskytují v obou Amerikách a v J, JV a V Asii plus na Filipínách, indonéských ostrovech, na Papui a okolních ostrovech. I tak se u nás lze v zahradách setkat se zástupci obou rodů čeledi: s liliovníky (Liriodendron) i magnoliemi čili šácholany (Magnolia). Do prvního z uvedených rodů patří jen dva druhy, nádherný mohutný liliovník tulipánokvětý (Liriodendron tulipifera) ze Severní Ameriky s kvalitním, lehkým dřevem a teplomilnější l. čínský (L. chinense) z Číny a Vietnamu, do druhého rodu patří druhů stokrát tolik. Mezi magnólie se ovšem relativně nově řadí i zástupci bývalých samostatných rodů Michelia, Talauma nebo Dugandiodendron. 

   

Liliovník tulipánokvětý (Liriodendron tulipifera)
má květy s trojčetnými obaly (KLIK!) 

   

Šácholan japonský (Magnolia kobus) z Japonska
a Koreje; nahoře a vlevo dole vykukují i kališní listy

Monodora tenuifolia z tropické Afriky má
vonné květy s trojčetným zelenavým kalichem,
který na obrázku není patrný – je překryt
vyzdviženými vnějšími korunními lístky, tři
 vnitřní korunní lístky se naopak sklánějí dolů;
na polokulovitém květním lůžku je ve spirále
množství tyčinek a díky srůstu plodolistů
jen jediný pestík, který dorůstá ve velkou
tvrdou bobuli vyplněnou mnoha semeny
používanými domorodci jako koření. 

   Čeleď láhevníkovité (Annonaceae) 

Největší (přes 2000 druhů v asi 130 rodech) a nejvýznamnější čeledí celého řádu jsou láhevníkovité (Annonaceae) rozšířené v tropech a subtropech celého světa. Mnohde jsou důležitou složkou (pra)lesů. Jen výjimečně pronikají do mírného pásma, jako třeba muďoul trojlaločný (Asimina triloba) z východu Severní Ameriky, který lze jako netradiční ovocný strom pěstovat i u nás. Láhevníkovité jsou dřeviny, někdy liánovité, listy jsou často dvouřadě uspořádané. Jejich květy jsou trojčetné, tyčinek i pestíků však bývá mnoho. Plodem mohou být bobule či měchýřky, mnohdy zdužnatělé a srůstající v souplodí. Příkladem budiž nejvýznamnější rod láhevník (Annona) z Jižní Ameriky a (vzácněji) z Afriky. Patří do něj přes 100 druhů, z nichž některé poskytují lahodné ovoce; u nás je z nich asi nejznámější čerimoja (A. cherimola). Jedlé plody poskytují i další zástupci, například některé uvárie (Uvaria), což jsou většinou liány z Afriky, Asie a Austrálie. Jako zdroj cenné vonné silice jsou využívány květy stromu Cananga odorata z JV Asie. Nejpůvodnější je rod Anaxagorea.   

Eupomatia laurina s rozkvétajícím květem

   Čeleď Eupomatiaceae 

Malá čeleď, která je sesterská láhevníkovitým. Vyobrazená Eupomatia laurina je keř až stromek z pralesů a eukalyptových lesů Nové Guineje a V Austrálie. V květech zcela chybí okvětí, část početných tyčinek je však neplodná a korunovitého charakteru, tato staminodia jsou však vytvořena uvnitř kruhu plodných tyčinek. V centru květu je až několik desítek srůstajících plodolistů, jež společně dozrávají v bobuli. Během odkvétání odpadají tyčinky i staminodia jako jeden celek (na bázi srůstají). Poupata jsou kryta jakousi pochvou listenového původu, jež se od květního lůžka oddělí jako čepička. Na obou poupatech na obrázku je tato pochva dobře patrná. Do čeledí patří další dva podobné druhy. 

   Čeledi Degeneriaceae a Himantandraceae 

Jde o dvě vzájemně příbuzné čeledi, které jsou společně sesterské vůči dvěma přechozím čeledím. Degenerie (Degeneria) jsou stromy endemické na Fidži (dva druhy). Mají velmi primitivně stavěné květy, zejména tyčinky: ty jsou trojžilné, podezřele lupenitého vzhledu, s prašnými váčky umístěnými ne na okraji, ale na ploše. Je jich v květu mnoho. Pestík je tvořen jediným plodolistem, který dozrává v mnohosemenný měchýřek. Korunních lístků je vícero, až asi 20, kališní lístky jsou 3. Květy jsou opylovány brouky. Zárodky v semenech degenerií jsou troj- (až čtyř-) děložné.

Do čeledi Himantandraceae řadíme jediný rod Galbulimima, kam patří patří aromatické stromy z Celebesu, Nové Guineje a SV Austrálie (dva druhy). I jejich květy mají neobvyklou stavbu: kališní lístky srůstají a při rozkvétání odpadávají. Dlouhé mečovité tyčinky mají prašníky na bázi a plynule přecházejí ve velmi podobná neplodná staminodia resp. korunní lístky – žluté květy tak mají střapatý vzhled. Plodolistů je zhruba do deseti, během zrání dužnatí a srůstají v několikasemennou červenou peckovici. 

   Čeleď muškátovníkovité (Myristicaceae) 

Jde po láhevníkovitých o další velkou, ale u nás skoro neznámou čeleď šácholanotvarých, v rámci řádu bazální. Muškátovníkovité jsou pantropické, kromě bohatého rodu muškátovník (Myristica) sem řadíme dalších asi 20 rodů, třeba Virola nebo Horsfieldia. Jsou to dřeviny s drobnými jednopohlavnými květy vybavenými třemi okvětními lístky a několika až dvaceti tyčinkami, resp. jediným pestíkem. Plod je charakteristický zdužnatělý měchýřek (či chcete-li pukavá peckovice). Ze dřeva roní červenou pryskyřici. Mnohé jsou více či méně toxické, někdy halucinogenní. 

---

Větévka muškátovníku s puklou peckovicí
odhalující semeno obalené míškem a detail
samičího kvítku, vprostřed s nápadným
semeníkem. Obr. převzat z Baillon (1870):
Histoire des Plantes 

Velké zámořské objevy na přelomu středověku a novověku byly motivovány z velké části touhou po bohatství, ideálně pohádkovém, získaném nejen dovozem drahých kovů a kamenů, ale i orientálního koření, v tehdejší Evropě mnohem cennějšího než dnes. Toto luxusní zboží nemělo význam ani tak v kuchyních (leda v těch nejbohatších), jako spíše v medicíně (až magii): odhánělo nemoci, oddalovalo stáří, uplatňovalo se jako afrodiziakum… Asi nejpohnutější je historie muškátu – vlastně dvou různých koření: muškátového oříšku, což je semeno muškátovníku vonného (Myristica fragrans), a muškátového „květu“, což je jeho sušený míšek, který v tenké vrstvě semeno obaluje. 

Během středověku byli významnými dodavateli koření na evropské trhy arabští obchodníci, kteří je nakupovali na východě – v Indii a ještě dál: muškát (spolu s hřebíčkem) pochází až z bájných „ostrovů koření“, Moluk. Teprve koncem 15. století si evropské velmoci troufly vypravit se do orientu na vlastní pěst. Kolumbus se za bohatstvím východu vydal západní zkratkou. Jak vyšlo později najevo, v hledání západní cesty do Indie selhal… Jakkoli Amerika poskytla zlata a stříbra požehnaně, koření tu Kolumbus, Cortés a další hledali marně (zatím; vanilka, nové koření a chilli papričky se proslavily později). Mnohem úspěšnější byli Portugalci, byť da Gamova první cesta do Indie byla mnohem náročnější než ta Kolumbova. Poté, co roku 1498 přistál na malabarském pobřeží, nabraly události spád. Během několika dalších let Portugalci získali dominantní postavení v Indickém oceánu i v obchodu s orientálním kořením. Po dobytí Malakky r. 1511 se jim za pomoci domorodých navigátorů podařilo nalézt domovinu muškátu, Bandské ostrovy (zkuste si je pro zajímavost najít sami – na nějaké podrobné mapě). Výnosný obchod byl samozřejmě příčinou mnoha mezinárodních sporů. Španělé a Portugalci si sice v Tordesillas smluvně rozdělili svět, problém však byl, že nikdo tehdy nevěděl, zda Moluky leží na západní (španělské) či východní (portugalské) polokouli. Geografický spor o Moluky a jejich vonné bohatství tak stál i za zorganizováním další z velkých cest, výpravy Portugalce Magalhãese, který po jistých neshodách „doma“ vstoupil do španělských služeb a r. 1519 vyplul jako před lety Kolumbus hledat západní cestu do Asie. Našel. Plavba se však ukázala nesmírně obtížná. 

Na konci 16. století začaly do asijských vod pronikat i další mocnosti – Anglie a Holandsko. Muškát neztratil nic ze své atraktivity a Holanďané se na Bandách několikrát střetli jak s Angličany, tak s domorodci – r. 1621 došlo ke krveprolití, tisíce Banďanů byly vyvražděny a muškátové plantáže připadly Holandsku. Spory s Anglií však pokračovaly: ta si nárokovala nejzápadnější z ostrovů, Run. Ve smlouvě z Bredy, která ukončila r. 1667 druhou anglo-holandskou válku, se obě mocnosti dohodly, že ostrov Run zůstane holandský výměnou za jiný ostrov, jistý Manhattan, okupovaný od r. 1664 Angličany, kteří tamní osadu, Nový Amsterdam, přejmenovali na Nový York. Holandský monopol na muškát pak trval až do začátku 19. století. Tehdy se začal prosazovat muškát sklizený ze stromů pěstovaných jinde po světě. Propašovat muškát z Band se v rámci francouzské kampaně podařilo už v druhé polovině 18. stol., zásadní však byla léta po roce 1810, kdy za napoleonských válek dobyli ostrovy Angličané. Muškátovníky vyvezené z Band pak byly vysazeny mimo jiné na Cejlonu, Zanzibaru nebo na Grenadě, která je dnes nejvýznamnějším producentem muškátu; prohlédněte si její vlajku… 

---

Řád vavřínotvaré (Laurales): laureáti a bakaláři 

Tak jako předchozí řád (a vlastně i ten následující) jsou vavřínotvaré exotickou skupinou. Jsou to skoro výhradně dřeviny a jsou skoro výhradně mimoevropské. 

   Čeleď vavřínovité (Lauraceae) 

Vavřínovité jsou jedinou čeledí řádu, která zasahuje až do jižní Evropy, konkrétně rodem vavřín (Laurus). Ostatní vavřínovité, jichž je v padesáti rodech kolem dvou a půl tisíce druhů, rostou v teplých, vzácně i chladnějších oblastech ostatních kontinentů. Považujete-li za evropské i Azory, pak můžete připočíst pár druhů vavřínovitých, jež rostou právě tam, jakož i na dalších ostrovech Makaronésie – kromě vavřínu a křovitého Apollonias barbujana tu mají svého zástupce i dva bohaté a široce rozšířené rody: americko-africký rod Ocotea  a americko-asijský hruškovec (Persea). Rozsáhlé a významné jsou i další rody, např. Lindera z V Asie a S Ameriky, skořicovník (Cinnamomum) rozšířený v mimoafrických tropech, pantropická Litsea,  Beilschmiedia nebo Cryptocarya. Nejprimitivnějším zástupcem je nejspíše afrotropická Hypodaphnis zenkeri. Přes velké druhové bohatství je čeleď vavřínovitých zejména stavbou květů i plodů celkem uniformní.