-- chřestotvaré

Kokořík mnohokvětý (Polygonatum multiflorium), relativně běžná lesní rostlina; 
jejím plodem jsou modré kulaté bobule 

   Řád chřestotvaré (Asparagales): králové a královny (možná jen princezny)  

(Pravděpodobné) vztahy mezi 
čeleděmi rádu chřestotvaré

O růži se prohlašuje, že je královnou květin. Budiž… pak ale musíme minimálně za princezny a další vysokou šlechtu rostlin prohlásit právě pestrou záplavu reprezentantů tohoto řádu zdobící zahrádky od časného jara do podzimu: sněženky, narcisy, krokusy, kosatce, denivky, mečíky… V našich bytech je o pravých královnách pokojových květin jasno, jsou to samozřejmě orchideje, opět chřestotvaré rostliny. S královským párem zeleniny je trochu komplikovanější (jsou i tací, kteří za královnu zeleniny považují mrkev!), ale zdá se, že většina na slovo vzatých odborníků se shodne na tom, že králem zeleniny je chřest a královnou cibule, oba z řádu chřestotvarých. [Fanfára.] 

Novozélandská dračinka jižní
(Cordyline australis) tvoří sice
štíhlé, ale přesto dřevnaté
kmínky, které sice atypicky, ale
přesto sekundárně tloustnou;
může dorůst až 15 m 

Chřestotvaré (Asparagales) se sice počítají mezi lilioidní řády, ale věnujeme jim zde samostatnou stránku. Je to zdaleka nejpočetnější řád jednoděložných (celkem nejspíš něco kolem 30 tisíc druhů, z toho většina připadá na orchideje). Ačkoli většina chřestotvarých sdílí jeden zajímavý znak: díky obsahu tzv. fytomelanu mívají černá semena, o vzájemné příbuznosti mnoha rostlin, které sem řadíme, nám víc pověděly jejich molekuly (sekvence DNA) nežli jejich morfologie. Není proto divu, že ještě donedávna jich řada byla počítána mezi liliovité v širokém smyslu a že není úplně snadné nějak rozumně řadu níže uvedených čeledí charakterizovat. Jsou to prostě takové... lilioidy. Na druhou stranu to není tak dávno, kdy se kvůli snaze zohlednit skutečné příbuzenské vztahy chřestotvarých rozlišovalo v tomto řádu o deset čeledí víc – „zmizení“ těchto „nadbytečných“ čeledí má na svědomí velké slučování – v současné době jsou totiž tyto bývalé čeledi považovány za pouhé podčeledi tří „velečeledí“ (amarylkovité, asfodelovité a zejména chřestovité), které se tímto způsobem rozrostly na velmi pestré, početné a významné skupiny, často však bez zřetelných jednotících znaků. 

Drtivá většina chřestotvarých jsou byliny, ale patří mezi ně i nezanedbatelné množství dřevin, někdy i stromovitého vzrůstu (třeba některá aloe, agáve, yuky nebo dračince). Dochází u nich k takzvanému anomálnímu sekundárnímu tloustnutí, při němž se vytváří sekundární meristém (můžeme mu říkat kambium, ale není to pravé kambium – jednoděložné kambium ztratily a tohle jej nahradilo) produkující směrem dovnitř nový parenchym (díky tomu jejich větve a kmeny tloustnou), v němž se zakládají nové (sekundární) cévní svazky obsahující xylém a také floém. U "stadardně" tloustnoucích dřevin produluje kambium dovnitř dřevo (xylém), ven lýko (floém), tady je oboje uvnitř.

Oblíbené orchideje rodu Phalaenopsis,
který je domácí v jv. Asii až s. Austrálii

Čeleď vstavačovité (Orchidaceae) 

Začněme bazální čeledí řádu, která je na rozdíl od řady ostatních čeledí velmi dobře rozpoznatelná: vstavačovitými rostlinami neboli orchidejemi. Jde o jednu ze dvou vůbec nejpočetnějších čeledí rostlin (spolu s hvězdnicovitými) čítající kolem 22 000 druhů plus mínus několik tisíc: není zcela jasné, kolik druhů orchidejí na světě vlastně roste. Vzhledem k tomu, že nejpočetnější mezi orchidejemi jsou špatně dostupné pralesní druhy porůstající epifyticky vysoké stromy, je pravděpodobné, že nepopsaných druhů není zrovna málo; naproti tomu některé druhy mohou být značně variabilní a odlišně vyhlížející populace jednoho druhu jsou občas popisovány jako druhy různé. Přes své druhové bohatství a ohromnou variabilitu životních strategií jsou orchideje v mnoha ohledech jednotné a dobře odlišitelné od jiných rostlin.

Nejnápadnější jsou na nich jejich zajímavě utvářené květy. Ty mají obvyklý počet okvětních lístků (3 + 3), jsou ale dvoustranně souměrné a jeden z vnitřních okvětních lístků je přeměněn v nápadný pysk, někdy protažený v ostruhu. Pysk sice bývá v květu umístěn dole, ale ve skutečnosti jde původně o vnitřní horní okvětní lístek – do svojí finální pozice se dostává díky rotaci semeníku (jenž je spodní) o 180° – tento jev se označuje jako resupinace. Orchideje měly původně tři tyčinky (jednu z vnějšího a dvě z vnitřního kruhu), ty jsou však zachovány jen u rodu Neuwiedia. Všechny ostatní orchideje mají jednu nebo častěji dvě tyčinky redukovány na neplodná staminodia, která s tyčinkou a navíc i čnělkou srůstají v jediný útvar, takzvaný sloupek (gynostemium). Sloupek je pak většinou  zakončen právě prašníky plodné tyčinky, jež je většinou od blizny, která se od nich nachází směrem dolů a „do květu“, oddělena membránou (rostellum) zabraňující samoopylení. U pokročilejších orchidejí je pyl každého prašníku slepen do jediné pylové masy, tzv. brylky, která je takto vcelku nalepena prostřednictvím stopečky na opylovače a přenesena jím z květu na květ. 

  

Phalaenopsis: ještě pohled zespodu: 
detail sloupku a okolí

Morfologie orchideových květů poskytuje řadu dalších pojmů pro milovníky popisů: tak například pysk je často rozdělen v horní hypochil a dolní epichil, který může sloužit jako "přistávací" dráha pro opylovače. Na pysku může být vyvinut zbarvený callus, který má nejspíš komplexní prapůvod (je tvořen hlavně pletivem sterilní tyčinky, která nabyla lístkovitý vzhled). Podél sloupku bývají dva malé výrůstky, stelidia, která odpovídají dvěma dalším sterilním tyčinkám (na zde ukázaných obrázcích hybridních falénopsisů je nenajdete, ale některé divoké druhy tohoto rodu je mají). A tak dál. Pojmů se dá v této oblasti navymýšlet víc.

Phalaenopsis, který nám posloužil jako vzorová orchidej, ukazuje, jak vypadá květ zástupců rozsáhlé podčeledi Epidendroidae. Podobně stavěné květy mají i jim příbuzné Orchidoidae. O chlup bazálnější podčeleď Cypripedioidae má květy řešené trochu jinak: plodné tyčinky jim zůstaly dvě po stranách sloupku, naopak je to centrální tyčinka, která se přeměnila na výrazné sterilní staminodium nad bliznou. Jejich pysk je vakovitý a dva z okvětních lístků srůstají v tzv. synsepal – vida, další pojem do sbírky! Všechny tři zmíněné podčeledi mají zástupce i u nás. 

Střevíčník pantoflíček (Cypripedium calceolus); 
lze se s ním setkat i v naší přírodě (KLIK!) 

Pestrost barev, tvarů i vůní orchidejových květů je ohromující. O různých rafinovaných způsobech lákání opylovačů orchidejemi by se daly popsat (a byly popsány!) stovky stran. Existují orchideje, které své opylovače ve vší počestnosti odmění nektarem, pylem nebo olejem, najdou se ale i takové, jež používají různé nečisté triky. Mezi nimi jsou asi nejproslulejší tořiče (Ophrys), které svými květy napodobují různé hmyzí samičky natolik věrně, že se hmyzí samci snaží s květy pářit – přičemž na sebe nalepí brylky a přenesou je na další domnělou hmyzí slečnu. Nápodoba samic je přitom založená nejen na vzhledu květů, ale i na produkci látek simulujících hmyzí feromony. Některé tropické orchideje a jejich motýlí opylovači jsou klasickým příkladem koevoluce – během vývoje těchto organismů došlo paralelně k protažení sosáku a ostruhy, na jejímž dně se nachází nektar. Pro motýla (lišaje) je výhodné pohodlně na nektar dosáhnout (sají za letu) a dlouhososí lišaji byli tudíž evolučně zvýhodněni. Pro orchidej je naopak podstatné, aby se lišaj květu dotknul (aby přenesl pyl). Ostruha se tudíž během evoluce také protahovala a lišaji byli v touze po sladké odměně nuceni přiblížit se květu „na doraz“. Madagaskarská dvojice Angraecum (orchidej) / Xanthopan (lišaj),  došla v délce ostruhy / sosáku k délkám přes 30 cm. Darwin, v jehož době byla známa pouze tato orchidej, existenci „jejího“ lišaje s dlouhým sosákem úspěšně předpověděl.

Následuje pár ukázek různorodosti květů orchidejí. 

  

  

Obrovský rod Dendrobium (1700 druhů?) 
roste v jv. Asii, s. Austrálii a okolí; 
na obr. D. macrophyllum 

Aerides odorata, epifyt z pralesů
jihovýchodní Asie. Jeho vonné květy
mají dobře patrnou zahnutou ostruhu

Cirrhopetalum longissimum
(opět jv. Asie) má dva vnější okvětní
lístky extrémně protažené

  

  

Miltoniopsis z J. a Stř. Ameriky 
má velmi plochý pysk;
bývá zaměňován s rodem Miltonia

Početný americký rod Masdevallia
má zvětšené vnější (kališní?) lístky,
vnitřní jsou malinkaté

Kolumbijská Gongora irmgardiae
je epifyt; její květenství visí k zemi
„vzhůru nohama“ (pysk je nahoře) 

Velmi mnoho tropických orchidejí roste epifyticky na stromech nebo litofyticky na skalách a kamenech. Pak mívají často zelené kořeny potažené ochrannou a savou vrstvou odumřelých buněk, které se říká velamen. Ten je za sucha šedavý, ale když nasaje vodu, zprůhlední.

  

Phaius tankervilleae, velká vlhkomilná
orchidej z jv. Asie a ostrovů kolem

Další zvláštností orchidejí je utváření a osud jejich semen. Ta jsou totiž velice drobná a jediný plod (tobolka) jich může obsahovat až několik miliónů! Lehoučká semena jsou šířena větrem na velké vzdálenosti. Jejich klíčení je podmíněno symbiózou s hyfami hub – mladé rostlinky orchidejí jsou po určitý čas doslova „krmeny“ houbami (jsou mykoheterotrofní) a i v dospělosti si orchideje zachovávají velmi úzkou vazbu na své houbové symbionty, jimiž mohou být nejrůznější rouškaté i vřeckaté houby. Vzhledem k tomuto úzkému vztahu vlastně ani nepřekvapí, že řada orchidejí rezignovala na fotosyntézu a vyživuje se mykoheterotrofně i v dospělosti.

Dendrochilum: ne každá orchidej
musí mít okázalé květy

Extrémem v tomto směru je fascinující australská Rhizanthella, která tráví svůj život v podobě podzemní hlízy nebo větvícího se oddenku a ani v době květu podzemí tak docela neopouští: květenství se sice otevírají při povrchu, ale většinou zůstávají skryta pod spadaným listím nebo vytvoří jakousi pohárkovitou díru do země a teprve v ní se nalézají četné drobné vonné květy opylované různými muškami nebo i termity. R. gardneri parazituje na půdní rouškaté houbě typu „Rhizoctonia“, které samotné slouží jako zdroj uhlíkatých látek kajeputy (Melaleuca), což jsou keře z čeledi myrtovitých (Myrtaceae). Rhizantella je tak de facto životně závislá právě na těchto keřích, avšak „vysává“ je prostřednictvím houbových vláken.

Nezelené orchideje najdeme i v naší přírodě, např. hlístník hnízdák (Neottia nidus-avis) parazituje na pokrytkovitých houbách (Sebacinaceae), korálice trojklanná (Corallorhiza trifida) na myceliu holubinek (Russula). V případě hlístníku jde zjevně o relativně nedávný případ přechodu k mykoheterotrofii. Hlístníky jsou totiž vlastně nezelenou podskupinou „bradáčků“ („Listera“). Tyto dva „rody“ by tudíž měly být sjednoceny v jeden, jinak by nebyl rod bradáček přirozenou skupinou (přičemž prioritu má rodové jméno Neottia). 

V ČR roste celkem asi 24 rodů orchidejí, mnohdy jde o ohrožené rostliny. Nejznámnější z nich jsou vstavače (Orchis) a jejich blízké příbuzenstvo – např. rody vemeník (Platanthera), pětiprstka (Gymnadenia), prstnatec (Dactylorhiza), rudohlávek (Anacamptis), aj. Mezi běžné orchideje patří některé kruštíky (Epipactis). 

  

  

Kruštík širolistý (Epipactis helleborine), 
naše "nejobyčejnější" orchidej

Prstnatec májový 
(Dactylorhiza majalis) 

Naše nejběžnější okrotice: o. bílá
(Cephalanthera damasonium) 

Orchideje lze rozdělit na pět hlavních skupin (podčeledí). Nejprimitivnější z nich jsou Apostasioideae s rody Apostasia a Neuwiedia, které najdeme v oblasti mezi Japonskem, Cejlonem a severní Austrálií. Mají 2–3 tyčinky a jejich pyl není slepen v brylky. Zástupci podčeledi Vanilloideae, kam patří vanilovník (Vanilla) a jeho příbuzenstvo (asi 15 rodů), již mají zachovánu jen jedinou tyčinku a jejich pyl je slepen v nepříliš kompaktní brylky. Vyskytují se v tropech a subtropech celého světa, některé zasahují i do mírného pásu Severní Ameriky. Další podčeledí jsou střevíčníky (Cypripedioideae) s pěti rody. Chybí v Africe a Austrálii. Mají dvě plodné tyčinky a většinou netvoří pevné brylky; jsou (nejspíš) bližší dvěma následujícím podčeledím nežli Vanilloideae, přestože obě zbývající, vzájemně příbuzné a kosmopolitně rozšířené podčeledi – Orchidoideae a Epidendroideae – se s Vanilloideae shodují v uspořádání tyčinek i ve tvorbě pravých brylek. Orchidoideae jsou výrazně bohatší skupinou než všechny předchozí – patří sem přes 200 rodů, např. Habenaria, Caladenia, Ophrys, Orchis a výše zmíněné jemu příbuzné rody. Drtivá většina orchidejí však patří do podčeledi Epidendroideae – ta zahrnuje asi 650 rodů a na 18 000 druhů. Zde byly vyobrazeny nebo v textu zmíněny např. Angraecum, Epipactis, Cephalanthera, Neottia, Corallorhiza, Aerides, Phalaenopsis, Epidendrum, Dendrobium, Cirrhopetalum (jemuž je blízký jeden z nejbohatších rostlinných rodů vůbec, rod Bulbophyllum snad až s 2000 druhů), Gongora, Dendrochilum, Phaius, Miltonia, Miltoniopsis, Masdevallia či Rhizanthella, dále sem patří Oncidium, Calanthe, Sobralia, Vanda nebo třeba Dracula. 

  

  

---

Vanilovník; obr. převzat z:
Müller, 1890: Medicinalflora  

Druhým nejdražším kořením světa (po šafránu) je vanilka. K ochucování jídel a nápojů (třeba čokolády) ji používali již Aztékové a Toltékové. Vanilka se získává z plodů vanilovníku plocholistého (Vanilla planifolia). Jde prakticky o jedinou orchidej ze všech těch tisíců druhů, která má větší praktický význam (pokud odhlédneme od byznysu s okrasnými květinami!). Vanilovník plocholistý je až několik desítek metrů dlouhá epifytická liána se silnými tuhými listy a vzdušnými kořeny s vyživovací i přichycovací funkcí. Ačkoli květy orchidejí bývají dlouhověké, kvetou žlutavé květy vanilovníku jen jediný den, během něhož musí být opyleny. S opylováním je ještě další potíž: květy nejsou schopny samoopylení a víceméně úspěšně jsou je schopny opylovat jen včely rodu Melipona, případně někteří kolibříci. Vhodní opylovači se však mimo domovinu vanilovníku (což je jihovýchodní Mexiko) prakticky nevyskytují. Na plantážích mimo střední Ameriku tudíž musí být květy opylovány ručně (vlastním pylem). Po úspěšném opylení se vyvíjejí plody – dlouhé štíhlé tobolky, které za zralosti hnědnou. Zrání trvá až devět měsíců, v praxi jsou tobolky sklízeny dříve (ještě než začnou pukat) a dále se dosušují a nechávají se fermentovat. Zralé tobolky sice obsahují velké množství droboučkých semen uložených v mazlavé hmotě, ta jsou však špatně klíčivá (k vyklíčení potřebují symbiotické houby) a vanilovník se proto množí řízkováním. Nejvýznamnější látkou dodávající vanilce její aroma je vanilin, fenolický aldehyd s éterovou skupinou. Lze jej (nebo jemu příbuzný výraznější etylvanilin) vyrábět i synteticky, což se vzhledem k ceně vanilky dělá. Několik dalších příbuzných druhů vanilovníku je také aromatických. 

---

Hypoxis camerooniana: 
list, květ

Čeledi Boryaceae, Blandfordiaceae, Lanariaceae, Asteliaceae a Hypoxidaceae

Orchideje jsou sice nesmírně bohatou skupinou, pestrost chřestotvarých jimi ale není zdaleka vyčerpána. V evoluci chřestotvarých se orchideje od ostatních čeledí odštěpily jako první. Jako další evoluční větev následovala skupina těchto pěti menších čeledí, které u nás nemají žádné zástupce. Nejpočetnější je mezi nimi s asi 160 druhy čeleď Hypoxidaceae, kam patří oddénkaté či hlíznaté byliny tvořící většinou přízemní listové růžice. Květy se čtyřmi nebo šesti okvětními lístky bývají bílé nebo žluté, mají spodní semeník. Vyskytují se v teplých oblastech všech kontinentů kromě Evropy; na jižní polokouli zasahují i do chladnějších regionů.

Blízce příbuzné jsou jim čeledi Asteliaceae a Lanariaceae. V rámci čeledi Asteliaceae bývají tradičně rozlišovány asi čtyři rody (a zhruba 35 druhů), zdá se však, že by všechny měly být sloučeny do jediného rodu Astelia. Rostou zejména na pacifických ostrovech, na jihu Jižní Ameriky a ve východní Austrálii. Mají růžice dlouhých štíhlých listů, tvoří bohaté laty spíše drobnějších květů. Někdy rostou epifyticky. Jediným zástupcem čeledi Lanariaceae je Lanaria lanata z jižní Afriky. Trsy jejích listů trávovitého vzhledu nejsou nijak zvlášť nápadné, zato květenství a květy zaujmou na první pohled tím, že jsou hustě bíle huňaté. Další příbuznou čeledí jsou Blandfordiaceae s jediným rodem Blandfordia a několika druhy z východní Austrálie a Tasmánie. Mají hezké, červeno-žluté zvonkovité květy. Australskou čeledí jsou i Boryaceae se dvěma rody. Jsou to většinou nízké, „bochníčkovité“ keříky s chocholy úzkých lístků. Dobře snášejí vyschnutí. Drobné kvítky jsou nahloučené v kompaktních stopkatých květenstvích. 

Curculigo latifolia pochází z jihovýchodní Asie a jako řada dalších zástupců čeledi Hypoxidaceae má i tato
 rostlina listy varhánkovitě skládané, uspořádané v růžici; tvoří drobná, klubíčkovitá květenství žlutých květů 

Čeledi Ixioliriaceae, Tecophilaeaceae a Doryanthaceae

První dvě z těchto čeledí, Ixioliriaceae a Tecophilaeaceae, jsou si vzájemně příbuzné a společně tvoří třetí evoluční linii chřestotvarých (tato dvojice je sesterská vůči všem následujícím čeledím). Tři druhy rodu Ixiolirion rostou od jihozápadní po střední Asii; vytváří řídké růžice tenkých listů a květenství modravých, poněkud zvonkovitých květů. Do čeledi Tecophilaeaceae patří asi 25 druhů v sedmi rodech. Vyskytují se v Africe, Jižní Americe a Kalifornii. Zářivě modrokvětá Tecophilaea cyanocrocus z Kordiller bývá vzácně pěstována i u nás jako skalnička. Zástupci jihoafrického rodu Cyanella mívají poměrně široké listy a mohou na první pohled připomínat orchideje, mj. i díky hroznům až latám různobarevných dvoustranně symetrických květů. 

Čeleď Doryanthaceae je tvořena pouhými dvěma druhy rodu Doryanthes. Jsou to mohutné východoaustralské byliny s bohatou růžicí listů, z níž po deseti a více letech vyrůstají bohatá květenství šarlatově červených květů na olistěných, až šestimetrových stoncích. Je to evolučně osamocená čeleď sesterská všem následujícím... 

Čeleď kosatcovité (Iridaceae) 

Už lezou! Šafrány patří mezi nejčasnější jarní květiny; tohle je š. žlutý (Crocus flavus);
v květu má jako ostatní kosatcovité jen 3 tyčinky, mezi nimi trojcípou čnělku

Kosatec (nějaký kulturní hybrid): stavba květu (KLIK!)

Kosatcovité jsou pro změnu opravdu velkou čeledí: zahrnují asi 65 rodů a na 2000 druhů rozšířených po celém světě, zejména v Africe. Na rozdíl od následujících velkých čeledí je to čeleď dlouhodobě „stabilní“, její složení se tak dramaticky neměnilo. Patří sem mnoho rostlin, jež si získaly velkou oblibu pro své krásné květy. U nás patří mezi nejčastěji pěstované zahradní květiny kosatce (Iris), mečíky (Gladiolus) a šafrány (Crocus). Všechny tři rody mají na území naší republiky i své volně žijící zástupce, většinou dosti vzácné, ale kosatec žlutý (Iris pseudacorus) je naopak běžně k vidění na březích rybníků i na jiných vlhkých místech. Dalšími příklady kosatcovitých mohou být třeba vzácněji pěstované frézie (Freesia), badily (Sisyrinchium) a křešiny (Crocosmia) nebo krásné teplomilné rody Trimezia, Dietes a řada dalších.

Kosatcovité mají v květech jen tři tyčinky; jejich plodem je trojpouzdrá tobolka. Listy kostatcovitých jsou často mečovité, okrajem směřující ke stonku a z obou stran stejné (monofaciální) – nemají rozlišenou svrchní a spodní plochu. Ale neplatí to vždy... 

Šafrán setý (Crocus sativus) poskytuje známé koření – šafrán, nejdražší koření světa. Jde o sušené červenooranžově zbarvené čnělky. Důvodem vysoké ceny šafránu je právě fakt, že z jednoho květu lze získat jen titěrné množství surového koření. K získání jednoho gramu suchého šafránu je třeba sklidit čnělky z asi 150 květů. Šafrán je jako koření, léčivka i barvivo využíván již velmi dlouho – k jeho vyšlechtění z divokého šafránu C. cartwrightianus došlo zřejmě na starověké Krétě. Planý šafrán byl samozřejmě sbírán dávno předtím.

  

  

Kosatec holandský (Iris hollandica)
hybridního původu; cípy čnělky
jsou přitisklé k vnějšímu okvětí
velmi těsně 

Náš nejběžnější divoký kosatec, k. žlutý
(I. pseudacorus); roste na březích rybníků; 
jeho vnitřní okvětní lístky jsou dosti
zkrácené, čnělka je mnohem nápadnější

Kosatec Danfordové (Iris danfordiae) má
vnitřní okvětní lístky ještě zakrslejší než k. žlutý: 
jsou to už jen úzké paprsky; zajímavé jsou
jeho listy: jsou čtyřhranné s nápadnou špičkou

    

  

  

    

Mečík Gladiolus murielae
z v. Afriky; mečíky jsou
oblíbené zahradní květiny

Křešina Crocosmia crocosmiflora je 
zahradní hybrid; tak jako mečíky 
mají krokosmie souměrné květy

Aristea ensifolia z jižní Afriky; pořád má poslušně
jen 3 tyčinky v květu; na obrázku jsou
i mladé tobolky

Xeronema moorei z Nové Kaledonie; 
obr. převzat z: von Mannagetta, 1890: 
Wiener Illustrierte Garten Zeitung 15

Čeleď Xeronemataceae

Do této čeledi řadíme jen dva druhy jediného rodu Xeronema, endemity ostrůvků při severu Nového Zélandu resp. Nové Kaledonie. Xeronemy jsou mohutné, dlouhověké byliny s více než metr dlouhými mečovitými listy. V době květu vytvářejí nádherná zářivě červená květenství. (Obrázek vpravo si můžete vytisknou a vymalovat tou nejčervenější červenou, co máte (listy jsou ale zelené!).) 

Asphodelus fistulosus
ze Středomoří a Asie

Čeleď asfodelovité (Asphodelaceae) 

Mezi asfodelovité řadíme asi 900 druhů ve třech podčeledích, které (alespoň na čas) měly dříve statut samostatných čeledí. Navíc se donedávna tato čeleď v tomto pojetí jmenovala žlutokapovité (Xantorrhoeaceae). Druhově zdaleka nejbohatší je podčeleď Asphodeloideae s necelými 800 druhy rozšířenými ve Starém světě. Asi polovina z nich patří do rodu aloe (Aloe) původního v Africe (a okolí). Jsou to suchomilné sukulentní rostliny s růžicemi tlustých, dužnatých, často ostnitých listů rostoucích buď při zemi nebo na stonku. Ten může i dřevnatět – některé aloe jsou stromovitého vzrůstu. Nejznámější z aloí, a. pravá (A. vera), je využívána v tradiční medicíně různých (i neafrických) národů, vlastně i u nás. I řada dalších rodů této podčeledi má sklony k tloustnutí a patří mezi sukulenty, jako třeba rody Haworthia, Gasteria, Bulbine a další. Mezi oblíbené okrasné rostliny patří i nesukulentní asfodely (Asphodelus) a druhy rodu Asphodeline z jižní Evropy nebo africké kniphofie (Kniphofia). Květy asfodelovitých mají typicky jednoděložnou stavbu, ale jejich okvětí dosti často srůstá v protaženou korunní trubku. Plodem je nejčastěji tobolka. 

  

    

  

  

    

Aloe elgonica je druh rostoucí na vyhaslé sopce 
Mount Elgon v Keni. Jak se na aloe sluší,
má dužnaté ostnité listy (v tomto případě na
poléhavém kmínku) a rozkvétá hroznem
pestrých, dlouze trubkovitých květů. 

Aloidendron barberae: kmen; 
jde o jihoafrický strom
se vzpřímenými větvemi
 zakončenými chocholy listů;
opylují jej strdimilové 

Bulbine frutescens pochází opět z jižní
Afriky; je to poléhavý sukulentní keřík; 
rod Bulbine zahrnuje asi 60 druhů
a zasahuje i do Austrálie a Jemenu;
chlupaté tyčinky jsou pro něj typické 

Z asfodelovitých rostlin u nás sice žádná není původní, ale eurasijské denivky (Hemerocallis) jsou u nás pěstovány velmi často. Ty už však patří do podčeledi Hemerocallidoideae, která je jinak bohatě zastoupena zejména v Austrálii a na indonéských a pacifických ostrovech. Z asi dvacítky rodů této podčeledi má (nebo spíše měl) technický význam novozélandský lenovník (Phormium) jakožto rostlina poskytující přadná vlákna z dlouhých listů.

  

Asijská denivka plavá (Hemerocallis fulva) běžně pěstovaná
a zplaňující u nás i jinde po světě. Všechny květní části
tradičně po třech, tyčinky jsou ve třech dvojicích a jsou
vytočené mírně vzhůru, což lehce narušuje pravidelnost květu 

Phormium colensoi je mohutná bylina, jejíž 
květy mají krátké, vzhůru ohnuté okvětí 
plné nektaru lákajícího hmyz i ptáky, 
třena novozélandské kystráčky tui 

  

Do třetí podčeledi, Xanthorrhoeoideae, řadíme jediný, poněkud zvláštní rod žlutokap (Xanthorrhoea). Jsou to zajímavé australské rostliny s hustými chocholy tenkých listů vyrůstajících na jakýchsi kmíncích. Tyto „kmeny“ jsou však ve skutečnosti tvořeny bázemi zaschlých listů vzájemně slepenými pryskyřicí. Uvnitř je tento rádoby „kmen“ dutý a odshora až k zemi jím probíhají vzdušné, mělce v zemi uložené kořeny. Žlutokapy rozkvétají dlouhým klasem drobných kvítků, které dozrávají v tobolky. Rostou velmi pomalu a dožívají se několika staletí. Často se vyskytují v oblastech postihovaných požáry, na něž jsou dobře adaptované.

Čeleď amarylkovité (Amaryllidaceae) 

Čeleď amarylkovitých zahrnuje asi 75 rodů a více než tisícem a půl druhů. Jedná se často o ozdobně kvetoucí cibuloviny s tendencí k tvorbě okolíků. Přesněji řečeno zdánlivých okolíků, lichookolíků – to jsou narozdíl od pravých okolíků zkrácená vrcholičnatá, nikoli hroznovitá květenství rozkvétající od středu. Jejich listy bývají uspořádané ve dvou řadách. Pod květenstvím mívají zřetelné listeny. Plodem je většinou trojpouzdrá tobolka nebo bobule.

  

Bledule letní (Leucojum aestivum) je krásná cibulovina, která se vyskytuje
i u nás, ale jen v nivách jihomoravských řek, na jih od nás je ale hojnější;
nekvete zrovna v létě, spíš během pozdnějšího jara, každopádně až po
hojnější bleduli jarní (L. vernum) (KLIK!) 

Klívie neboli řemenatka (Clivia miniata) s krásnými 
miniově (suříkově, to je oxid olovnato-olovičitý,
červenooranžový pigment) zbarvenými květy;
pochází ze subtropů jižní Afriky (KLIK!) 

Hymenocallis tubiflora ze severu J. Ameriky; 
okvětí je protažené a převislé, báze tyčinek jsou
rozšířeny a vytvářejí široce nálevkovitý útvar 

Nejznámějšími zástupci podčeledi Amaryllidoideae jsou krásné časně jarní květinky: sněženky (Galanthus) a bledule (Leucojum), které se vyskytují coby původní druhy i v naší přírodě, a narcisy (Narcissus). Narcisy vytvářejí v květu nápadnou trubkovitou pakorunku – jde o srostlé výrůstky okvětních lístků. Ty jsou na bázi srostlé, ale v místě, kde z nich vyrůstá pakorunka, se nesrostlé rozkládají do stran. Jiné amarylkovité, například občas pěstované rody lír (Hymenocallis) nebo líbenka (Eucharis), mají vytvořen podobný útvar, který je ale jiného původu: do korunky tu srůstají rozšířené báze tyčinek. Další z asi 60 rodů této podčeledi se vyskytují na všech kontinentech, zejména v Africe a ještě hojněji v Jižní Americe, kde jsou bohatě zastoupeny jak v tropických oblastech tak v chladnějších regionech. Některé exotické druhy se u nás pěstují jako pokojové rostliny ozdobné květem, např. řemenatka (Clivia), nebo jihoamerická zornice (Hippeastrum), kvůli jistým botanickým sporům dodnes často nesprávně označovaná jako amarylis. Pravé amarylky (Amaryllis) jsou africké a u nás se pěstují vzácně. 

 

  

  

Sněženka podsněžník
(Galanthus nivalis)
má rozlišené okvětí 

  

Původem západoevropský
narcis žlutý (Narcissus pseudonarcissus)
s nápadnou pakorunkou 

  

Eucharis grandiflora z Kolumbie a Ekvádoru;
v květu má "korunku" vytvořenou rozšířenými 
a srostlými bázemi tyčinek 

Česnek sicilský (Allium siculum)
reprezentuje „primitivní“ česneky

Druhá podčeleď amarylkovitých, Allioideae, je sice chudší na rody (řadíme jich sem asi 13), zato sem patří velice bohatý rod česnek (Allium) se zhruba osmi sty druhy rozšířenými především v mírných pásmech severní polokoule; jedině A. dregeanum roste na jižní polokouli (v jižní Africe). U nás se divoce vyskytuje asi 12 druhů česneků, některé jsou vzácné, jiné hojnější – jmenujme alespoň lesní resp. lužní č. medvědí (A. ursinum) s nápadně širokými listy, teplomilný č. šerý (A. senescens), č. žlutý (A. flavum) původní u nás pouze na jižní Moravě, ale pěstovaný pro okrasu i jinde, č. viničný (A. vineale), nebo pažitku pobřežní (A. schoenoprasum), kterou všichni známe ze zahrádek (jako šnytlík), jež se však u nás vyskytuje také přirozeně na horských prameništích a podél řek. Řada cizokrajných okrasných druhů je pěstována v zahradách a na skalkách, nemluvě o velevýznamných zeleninových cibulovinách. I pár dalších rodů, vesměs z Jižní Ameriky a Afriky (Tulbaghia) je čas od času pěstováno. Velmi zajímavé květy má Gilliesia graminea, podobně jako tořiče totiž mimetizují hmyz (nebo snad pavouka?). 

  

  

  

Česnek ozdobný
(Allium christophii)
 z Přední Asie. 

Allium cyathophorum z Číny, 
kde roste ve vyšších polohách 
(nad 2700 m n. m.) 

Porost středoasijského
česneku karatavského
(A. karataviense) 

Tulbaghia violacea z jižní Afriky;
uprostřed květu je na vnitřním
okvětí patrná bělavá pakorunka 

---

Cibule... obr. převzat z: Vilmorin-Andrieux
et cie., Robinson a Thomson, 1920:
The vegetable garden

Velká obliba a vlastně nenahraditelnost řady druhů rodu Allium v kuchyních (zejména cibule, česneku a póru) pramení zejména z toho, že v jejich pletivech jsou produkovány organické sloučeniny obsahující síru. Po poranění (řekněme krájením) jsou enzymaticky vytvářeny těkavé varianty těchto sloučenin, jež jsou ponejvíce zodpovědné za typickou česnekovou nebo cibulovou vůni, příjemně palčivou chuť i uslzené oči. Právě tyto obsahové látky cibulovin vedly už v prehistorických dobách k jejich kuchyňskému a lékařskému (a magickému!) využití a postupné domestikaci. Detaily jejich zdomácnění a mnohdy i oblast jejich původu jsou nám však známy poněkud mlhavě, jednak právě proto, že jde o prastaré události, ale i proto, že pozůstatky cibulovin se v archeologickém materiálu špatně zachovávají.

Cibule v květu

Nejstarší doklady o pěstování cibule (její vyobrazení) pocházejí ze starého Egypta z doby před asi 5000 lety, kde hrála důležitou roli nejen jako potravina, ale i jako posvátná bylina: její pozůstatky byly nalezeny např. v mumiích. Další prameny (např. bible) dokládají také pěstování česneku a póru v dávném Egyptě. Místem zdomácnění těchto tří nejvýznamnějších cibulovin (a koneckonců i většiny ostatních) je Asie, kde se vyskytují jejich plané mateřské druhy resp. jejich blízké příbuzenstvo – např. předkem cibule je nejspíše středoasijský druh A. vavilovii. Právě cibule kuchyňská (A. cepa) je dnes cibulovinou pěstovanou v největším množství. Kromě klasické cibule patří do tohoto druhu také šalotky a některé naťové odrůdy. Pro nať je pěstována i blízce příbuzná c. zimní (A. fistulosum) neboli ošlejch, sečka. Nať a pacibulky (cibulky vyrůstající na stvolech místo květů) poskytuje také kříženec obou těchto cibulí, c. prorůstavá (A. proliferum).

Česnek setý (A. sativum) je sice produkován v menším množství než cibule, avšak je (a vždy býval) neméně důležitý – nejen jako jedinečné koření, ale odedávna sloužil i jako významná léčivka a ochrana proti zlým silám (česnek jak známo nesnáší kupříkladu upíři). Česneku je blízce příbuzný pór (A. porrum), jehož některé odrůdy koneckonců poskytují… česnek, či chcete-li cibule se stroužky (případně jedním obřím „stroužkem“) jen obtížně rozeznatelnými od pravého česneku. Pórek je někdy považován za zdomácnělou variantu divokého česneku A. ampeloprassum a řazen do tohoto druhu. Zdá se však, že situace je poněkud komplikovanější a je možné, že na vzniku póru se podílely (také) jiné druhy divokých česneků.

Nejasná situace panuje také v případě šnytlíku čili pažitky pobřežní (A. schoenoprassum). Je to variabilní druh s obrovským areálem – roste v Eurasii i Severní Americe, jak planě, tak v kultuře. Je otázkou, zda jde skutečně o jediný druh či jejich skupinu.     

---

Kalokvět (Agapanthus), 
hybridní odrůda

Samostatnou podčeleď Agapanthoideae (bazální vůči dvojici podčeledí Allioideae a Amaryllideae) tvoří nepočetný jihoafrický rod kalokvět (Agapanthus), který bývá v teplejších oblastech celého světa (a někdy i u nás) pěstován. Nevytváří cibule a dorůstá značných velikostí (až 2 m).  

Kvítek a jemná fylokladia
chřestu (Asparagus officinalis) 

Čeleď chřestovité (Asparagaceae) 

Chřestovité (Asparagaceae) jsou od doby, co pozřely několik dalších čeledí ponížených dnes na úroveň podčeledí, druhou největší čeledí řádu (samozřejmě po orchidejích, kterým je v tomto ohledu těžko konkurovat). Řadíme sem více než 150 rodů a kolem 2500 druhů. Z toho zhruba desetina patří do rodu chřest (Asparagus). U nás roste jen jediný druh chřestu – ch. lékařský (A. officinalis). V teplejších oblastech ČR roste i planě, ale častěji jej najdeme za ploty zahrádek, kde se pěstuje pro okrasu i jako zelenina. Několik dalších druhů „jemnolistých“ chřestů – asparágů – se pěstuje jako pokojové rostliny, často slouží jako dekorace v kyticích. Ve skutečnosti mívají chřesty listy zakrnělé, často šupinovité, někdy přeměněné v trny a jejich funkci zastávají stonky (fylokladia neboli kladodia), občas zploštělé. Chřesty najdeme na většině území Eurasie a Afriky a také v severní Austrálii. Obývají nejrůznější prostředí – od deštných pralesů až po polopouště – a nabývají různých forem – od lián až po trnité keříky. Společně s mexickým rodem Hemiphylacus tvoří podčeleď Asparagoideae. 

Chřest pichlavý čili ostrolistý (Asparagus acutifolius), dřevnatějící suchomilný
mediteránní druh, jehož "listy" jsou ve skutečnosti specializované zahrocené stonky

Chřest lékařský (A. officinalis): opravdické listy! (KLIK!) 

Příbuzná podčeleď Nolinoideae, odpovídající bývalé čeledi „listnatcovité (Ruscaceae)“, je u nás zastoupena o něco hojněji – patří sem konvalinky (Convallaria), kokoříky (Polygonatum) nebo běžné lesní pstročky (Maianthemum). Kokořík mnohokvětý je na obrázku v záhlaví stránky. Listnatce (Ruscus) jsou zajímavé tím, že podobně jako chřesty mají zakrnělé listy a jejich funkci přejímají zploštělé, listům podobné stonky (fylokladia). Květy a plody se objevují uprostřed těchto "listů". Některé dračince (Draceaena) jsou silné stromy s deštníkovitou korunou. Roní červenou pryskyřici, tzv. „dračí krev“. Menší druhy dračinců se často pěstují v domácnostech, např. módní šroubovitě vinuté „šťastné bambusy“ jsou dračince druhu D. sanderiana. Mezi dračince jsou dnes řazeni i zástupci bývalého rodu "Sanseviera" – z nich nejznámější je „tchýnin jazyk“ (D. trifasciata). Často se pěstují také aspidistry (Aspidistra). 

  

  

Jedovatá, ale něžná
konvalinka vonná
(Convallaria majalis) 

Pohled do koruny mladého dračince dračího (Dracaena draco),
vzácného, ale leckde pěstovaného endemitu makaronésie;
po každém kvetení latami nenápadných květů se strom větví

Dracaena surculosa: 
kulovité lichookolíky
vonných květů

        

  

      

Agáve obecná čili americká (Agave americana)
v Chorvatsku; vedle vlevo další naturalizovaný 
přivandrovalec z Ameriky, opuncie

Další velkou podčeledí chřestovitých jsou Agavoideae, rozšířené po všech kontinentech. Své reprezentanty má tato skupina i u nás: dva druhy bělozářek (Anthericum) rostou spíše vzácně na teplých slunných stanovištích. Velmi blízký je jim rod zelenec (Chlorophytum); z. chocholatý (Ch. comosum) je nenáročná, oblíbená pokojová rostlina, vytvářející na květních stoncích dceřiné rostlinky. Zejména v suchých oblastech Mexika a jihu USA jsou rozšířeny četné druhy (celkem jich je přes 200) rodu agáve (Agave). Např. známá a. obecná (A. americana) vytváří růžice velikých, tlustých, ostnitých listů. Ve stáří několika desítek let rostlina vykvete obrovským květenstvím (až 8 m vysoká lata) a po odkvětu hyne. Z listů a. sisalové (A. sisalana) se získávají sisalová vlákna. Dalším proslulým druhem je A. tequilana, surovina pro přípravu tequily. V podobných oblastech rostou také juky (Yucca). Některé z nich jsou pouštní stromy zvláštního vzhledu. Drobnější (ale stále celkem mohutné) juky, např. Y. elephantipes nebo Y. filamentosa, se pěstují pro okrasu – v bytech, nebo venku. Ze zahrádek jsou známé také východoasijské bohyšky (Hosta). 

  

Hezká agáve královská
(Agave victoriae-reginae) 
z Čivavské pouště 

Bělozářka větevnatá
(Anthericum ramosum)
z jižní a střední Evropy

Bowiea volubilis ze suchých oblastí
v. a j. Afriky; má nápadnou cibuli 
(často pěstovanou jako nadzemní),
ze které po zimě vyrůstá rychle
rostoucí větvený výhonek; 
na horním obrázku je květ

Mezi chřestovité je jako podčeleď Scilloideae řazena také bývalá čeleď „hyacintovitých (Hyacinthaceae)“. I sem patří rostliny dobře známé ze zahrad i z přírody. Několik druhů modřenců (Muscari), ladoněk (Scilla), a snědků (Ornithogallum) je u nás původních, hyacinty (Hyacinthus) jsou s oblibou pěstovány. Jsou pro ně typická hroznovitá květenství stažená někdy až v klasy a listy uspořádané v růžice. Rostou většinou z cibulí, někdy poměrně velkých. Kromě jihoamerického rodu Oziroe jsou to rostliny Starého světa. Některé patří mezi oblíbené sukulenty (Ledebouria, Bowiea).  

  

  

   

  

Čeleď chřestovitých rostlin zahrnuje ještě tři další podčeledi. Lomandroideae (bývalá čeleď „Laxmanniaceae“) je rozšířena hlavně v Austrálii, dále v jihovýchodní Asii, tropické Americe a na pacifických ostrovech. Z patnácti rodů je nejznámější rod dračinka (Cordyline) – občas bývá pěstován jako okrasná květina; dračinka je vyobrazena nahoře jako ukázka chřestotvaré dřeviny. Brodiaeoideae (bývalé „Themidaceae“) jsou severo- až středo-americké květiny. Patří sem dvanáct rodů, Brodiaea a Triteleia jsou občas pěstovány i u nás. Aphyllanthoideae mají jediného zástupce: modrokvětý Aphyllanthes monspeliensis se zakrnělými listy roste v západním středomoří. V rámci čeledi tvoří Asparagoideae, Nolinoideae a Lomandroideae jednu vývojovou linii, zbylé čtyři podčeledi druhou.