- komelinidy

Podeňka Tradescantia pallida obývá původně skalní biotopy východního Mexika, 
ale pěstuje se všude možně, zejména vyobrazený kultivar Purpurea je velmi oblíben; 
její květenství podpírají dva listům podobné listeny (jeden je zde zachycen v celé své kráse)

Všechny níže uvedené jednoděložné rostliny plus lipnicotvaré, jimž je věnována samostatná stránka, tvoří jednu velkou přirozenou (monofyletickou) skupinu, která však bohužel nemá žádné zažité české jméno… a konec konců ani žádné zažité „latinské“ jméno: nejčastěji se označuje neformálním anglickým termínem „commelinids“. Občas se lze setkat i s formálnějším označením „Commelinidae“, avšak pozor – skupina (podtřída) tohoto jména, ale odlišného složení, se objevuje i v některých starších, dnes již překonaných systémech. Ať už budeme této skupině říkat jakkoli, faktem zůstává, že tato skupina existuje. Jak už to tak dnes chodí, byla rozpoznána zejména na základě srovnávání sekvencí DNA a na těchto molekulárních znacích spočívá především. Existuje nicméně i několik „nesekvenčních“, byť často subtilních znaků: komelinidní rostliny mají v buněčných stěnách určité deriváty kyseliny skořicové (např. kys. ferulovou nebo kumarovou), které mají fluorescenční vlastnosti. Buněčné stěny těchto rostlin proto při nasvícení UV zářením vydávají modravé světlo. Dalšími znaky jsou např. přítomnost křemičitých tělísek v pletivech a – narozdíl od většiny lilioidů – okvětí rozlišené v kalich a korunu.

   Řád arekotvaré (Arecales): vysoko v korunách pastromů 

Čeleď arekovité (Arecaceae) 

Trachycarpus fortunei z Číny,
jedna z nejotužilejších palem; 
má dlanitě složené listy

Řád arekotvarých tvoří sice dvě čeledi, ale veškerou pozornost na sebe strhávají právě arekovité (Arecaceae), skupina známější pod názvem palmy. Palmy jsou bezesporu nejvýznačnější skupinou stromů mezi jednoděložnými: jejich štíhlé kmeny zakončené chocholem zpeřených listů jsou doslova symbolem slunečných tropů. Ne všechny palmy jsou však ve svém vzhledu tak docela „palmovité“. Poměrně nevinnou odchylkou od standardu jsou palmy nižšího vzrůstu (např. Chamaedorea) nebo palmy s víceméně pahýlovitými kmeny (např. žumara). Žumara nízká (Chamaerops humilis) je zároveň zajímavá i tím, že jde o nejseverněji se vyskytující palmu – zasahuje svým rozšířením až do jižní Evropy, podobně jako vzácný datlovník Theophrastův (Phoenix theophrasti). Neobvyklý je u palem větvený kmen, jaký mají např. dumy (Hyphaene). Existují i palmy s kmenem extrémně zkráceným, přízemním až podzemním (např. Salacca). Zajímavé jsou jihoamerické palmy rodů Iriartea a Socratea s opěrnými vzdušnými kořeny obrůstajícími bázi kmene podobně jako je tomu třeba u pandánů. Asi nejméně odpovídají archetypu palmy někteří liánovití zástupci arekovitých – tzv. ratany. Mezi ratany řadíme několik rodů, např. rotan (Calamus) nebo Daemonorops. Tyto palmy plazící se džunglemi, kde se trny na listech přidržují okolních stromů, mají velmi (velmi!) dlouhé stonky: při šířce jen pár cm jsou snad až 200 m dlouhé (potvrzený rekord u rotanu je 172 m). Jsou to nejdelší (nekořenující) stonky mezi rostlinami. Není divu, že tyto pružné kmínky jsou využívány k různým účelům: plete se z nich ratanový nábytek, slouží jako různé tyče a hole, výtečně se hodí i „ku potrestání rozpustilých dětí“, jak uvádí Polívka ve své publikaci Rostliny cizích zemí (1908). Další neobvyklou palmou je Nypa fruticans, jejíž větvící se kmen (de facto oddenek) prorůstá bahnem mangrovových porostů na pobřeží jihovýchodní Asie, Sund, severní Austrálie a mnoha pacifických ostrovů. Nad zem (resp. nad vodu) vyčnívají jen trsy dlouhých listů. Podobně se chová Eleiodoxa, která tvoří neprostupné porosty v bažinách JV Asie: z kmene skrytého v bahně nad zem vyčnívají jednotlivé listy s až třímetrovými řapíky porostlými vějířovitými shluky trnů. Trny na kmenech, řapících či žebrech listů, často dosti hrozivé, jsou mezi palmami oblíbenou ozdobou. 

Dva mladší exempláře krásné severoaustralské palmy Archontophoenix alexandrae pěstované v jižní Číně

  

Chamaedorea schiedeana je drobnější (několikametrová)
palma z podrostu mexických pralesů; větévky jejího
plodenství se časem zbarvují oranžově

Datlovník kanárský (Phoenix canariensis) pochází opravdu
z Kanárských ostrovů, ale pěstuje se všude možně, třeba
i před Santuario della Madonna dell'Arco

Část samičího květenství trachykarpu (T. fortunei); KLIK!

Květy palem jsou spíše drobné, většinou „typicky jednoděložně“ trojčetné, ovšem s tím, že jsou jednodomé – tedy buď jen s tyčinkami, nebo pestíkem. Ve stavbě květů však mezi palmami existují různé odchylky zahrnující jak redukci počtu květních částí, tak jejich pomnožení. Přestože jsou květy samy o sobě poměrně nenápadné, skládají početná, někdy přímo obrovská hroznovitá květenství – klasy, hrozny, laty či rozvětvené palice. Květenství jsou buď boční anebo zakončují kmen.  V takovém případě mohou dosáhnout neuvěřitelných rozměrů. Talipot (Corypha umbraculifera) rozkvétá největším květenstvím mezi rostlinami: jeho lata může dosáhnout výšky až kolem osmi metrů (a podobné šířky); tvoří ji (odhadem) více než dvacet milionů květů. Palmy s koncovým květenstvím, tedy i talipoty, jsou tzv. hapaxantní, což znamená, že kvetou jen jednou za život – po odkvětu a dozrání plodů hynou. Plodem palem je nejčastěji peckovice nebo jednosemenná bobule s dužnatým nebo vláknitým oplodím. Ani ve velikosti plodů a semen se palmy příliš nekrotí: vzácná seychelská Lodoicea seychellarum má největší semena vůbec – její pecky váží až přes 15 kg; měří necelého půl metru. Když už jsme u rekordů palem, neměli bychom opomenout, že palmy mají také největší (samonosné) listy: Raphia regalis může mít listy až 25 m dlouhé. 

Pohled do převislých větévek samičího květenství palmy Caryota mitis z tropické Asie; 
karyota je něžná palma s netradičně dvojitě zpeřenými listy s klínovitými lístky

  

Rozkvétající samčí květenství žumary nízké (Chamaerops humilis),
jediné (přirozeně) evropské palmy; samčí květy mají miskovitý
kalich, šupinkovitou korunu a šest tyčinek; květenství chrání
dobře patrný načervenalý listen; řapíky jsou nápadně ostnité

Plodící datlovník kanárský (P. canariensis);
běžně se uvádí, že datle jsou peckovice,
jenže ta "pecka" není pecka chránící semeno,
ale přímo semeno (jde o jednosemenné bobule) 

---

Ságovník (Metroxylon):
plod a samčí květenství; 
obr. převzat z: Le Maout
a Decaisne (1876):
 Traité général de botanique

Palmy lidem nejrůznějším způsobem přinášejí mnohonásobný užitek. V podstatě každá „pořádná“ palma poskytuje přinejmenším dřevo a listy, které lze s trochou fantazie použít rozmanitými způsoby. Mnohé palmy dávají jedlé plody (za mnohé např. Salacca), cukrovou šťávu z naříznutých větví květenství (např. Arenga), chutné vegetační vrcholy, vosk z povrchu listů (např. Copernicia), olej z plodů i semen (např. velmi významná olejná palma Elaeis guineensis) atd., atd. 

Jedním z nejvýznamnějších zdrojů sága, škrobnaté dřeně z vnitřku kmenů, je ságovník pravý (Metroxylon sagu) z ostrovů i pevniny jihovýchodní Asie. Jeho šupinatý plod a větévka se samčími květy je na obr. vlevo nahoře. Kmeny ságovníku jsou hapaxantní, kvetou poprvé a naposled po několika letech růstu, poté hynou. Každý jednotlivý kmen se na kvetení a následné plození pečlivě chystá a po léta střádá zásoby ve formě škrobu uschovaného v dutém kmeni. Těsně před kvetením jsou kmeny poráženy, rozpůleny a ságo se z nich vymývá. 

Známou palmou poskytující jedlé plody je datlovník pravý (Phoenix dactylifera), palma po tisíceletí pěstovaná od severní Afriky až po údolí Indu. Pochází patrně z okolí Perského zálivu, kde byly datle prokazatelně sbírány (nebo přímo pěstovány) už před více než sedmi tisíci lety. Podobně staré jsou i nálezy datlových pecek z pákistánského Méhrgarhu. Doklady pěstování datlí pak máme z mnoha dalších starých civilizací jako je Mezopotámie, Egypt, Harappa aj. V Izraeli roste „mladý“ datlovník (zaset r. 2005), který vyrostl z extrémně starého semene pocházejícího z archeologických vykopávek v Masadě, starodávné židovské pevnosti zbudované Herodem u Mrtvého moře. Toto semeno si zachovalo klíčivost asi dva tisíce let! Datlovník je palma, jíž se daří v suchém horkém podnebí; má-li přístup ke spodní vodě, může růst i ve vysloveně pouštním klimatu. Datlové háje v oázách jsou základním zdrojem obživy pro tamní obyvatele. 

Rozkrojený plod areky
(Areca) a semeno

Další velmi důležitou palmou je kokosovník ořechoplodý (Cocos nucifera), zdroj kokosových „ořechů“ – vlastně pecek, které jsou vyjmuty z peckovice s vláknitým oplodím. V kokosovém ořechu se jak známo nachází bílá, voňavá, olejem bohatá vrstva endospermu (tzv. kopra) a v jeho dutině šplouchá kokosová voda. V tropech jsou oblíbené nižší odrůdy kokosových palem, které právě poskytují především osvěžující kokosovou vodu. Tzv. kokosové mléko je tekutina lisovaná z kopry; narozdíl od kokosové vody je doopravdy mléčně bílé. Během klíčení se v ořechu vytváří chutný kulovitý útvar z houbovité, šťavnaté hmoty označovaný jako „kokosové jablko“. Kokosové palmy jsou rozšířeny v Indopacifiku, jejich plody jsou schopny cestovat na nové lokality po moři. V oblasti svého výskytu však již po tisíciletí interagují s člověkem – jakožto snadno přenosný zdroj potravy i tekutin rozšířili pradávní cestovatelé kokosy široko daleko – od východní Afriky až po západ Ameriky. Tak jako datle v mořích písku, i kokosy sehrály nezastupitelnou úlohu při dobývání ostrovů rozesetých v mořích skutečných. 

Starobylou a hlavně v oblasti J a JV Asie velmi oblíbenou lehkou drogou je tzv. betelové sousto, kombinace listu betelového pepře, trochy páleného vápna a sušeného semene areky obecné (Areca catechu). Díky obsahu alkaloidů, zejména arekolinu, má tento „arekový oříšek“ povzbuzující účinky, potlačuje únavu, žízeň i hlad. Kromě toho barví sliny intenzivně dočervena a jeho dlouhodobé užívání vede k trvalému obarvení zubů až dočerna. Rozkrojený plod areky se semenem je na obr. vpravo; obr. převzat z: Drude (1889): Palmae (in Die Natürlichen Pflanzenfamilien). 

---

Plodenství karyoty
(Caryota mitis) 

Kmeny palem narozdíl od kmenů většiny „normálních“ stromů druhotně netloustnou. To znamená, že ačkoli palma roste do výšky, její kmen v dolní části zůstává v typickém případě víceméně stejně široký. Také cévních svazků zůstává na řezu kmenem pořád plus mínus konstantní počet, přestože nároky na transport živin s přibývajícím věkem palmy pomalu rostou. Proto jsou kmeny mladých palem poněkud „naddimenzované“ co se týče jejich průřezu a transportní kapacity. Díky absenci druhotného tloustnutí je určování věku palem tvrdým oříškem. V jejich dřevě totiž nejsou patrné letokruhy, a to ani u druhů rostoucích v oblastech, kde se během roku střídají klimaticky příznivá a nepříznivá období. Palmy totiž najdeme v tropech a subtropech v nejrůznějším prostředí: od mangrovů a bažin přes džungle a různé typy lesů až po horské oblasti nebo suché savany, polopouště a pouště. V oblastech, kde mrzne, je takřka nenacházíme. 

Palmy lze rozdělit do několika podčeledí. Nejbazálnější jsou mezi nimi Calamoideae, ostnité palmy s šupinatými plody… a zmíněnou tendencí k plazení. Kromě typických ratanů (Calamus, Daemonorops aj.) sem patří i Eleiodoxa nebo Salacca, ale i palmy s normálně vyvinutým kmenem, třeba Metroxylon, Raphia či Mauritia. Samostatnou podčeleď Nypoideae odvětvující se od zbývajících palem tvoří Nypa. Následuje podčeleď Coryphoideae, jejíž zástupci mají často dlanitě zpeřené listy (Chamaerops, Hyphaene, Corypha, Lodoicea, Copernicia, Sabal), ale ne vždy (Caryota, Phoenix). Poslední dvě podčeledi jsou si vzájemně příbuzné. Jsou to nejpočetnější podčeleď Arecoideae (např. Chamaedorea, Iriartea, Socratea, Cocos, Areca, Elaeis, …) a nepočetné Ceroxyloideae, kam patří např. Ceroxylon či slonovník (Phytelephas) s velmi tvrdým endospermem (tzv. rostlinná slonovina). Ceroxylon quindiuense je se svými až 60 m výšky nejvyšší palmou vůbec. 

Calectasia cyanea

Čeleď Dasypogonaceae

Mezi komelinidními rostlinami měla donedávna nejasné postavení australská čeleď Dasypogonaceae. Dnes je ale považována za čeleď sesterskou k arekovitým. Celkem 16 druhů, které patří do čeledi Dasypogonaceae, řadíme do čtyř rodů: Dasypogon, Calectasia, Baxteria a Kingia. Každý z nich tvořil svého času samostatnou čeleď. Nejnápadnější z nich je rod Kingia nápadně upomínající na žlutokapy. I tyto rostliny totiž vytvářejí štíhlé, pomalu rostoucí „kmínky“ tvořené listovými pochvami a zakončené chocholem listů. Z této listové růžice vyrůstají také stonky nesoucí bohatá kulovitá květenství nepříliš nápadných květů. Na obrázku vpravo je vyobrazena kvetoucí větévka keříku Calectasia cyanea. Tento suchomilný druh má hezké modré květy s nápadnými žlutými až oranžovými tyčinkami. Vyskytuje se pouze na malém území v jihozápadní Austrálii. Obr. převzat z: Baillon (1894): Historie des Plantes.

   Řád křížatkotvaré (Commelinales): hrátky s květy 

Křížatka obecná (Commelina communis) je bylina
z v. a jv. Asie, která se občas pěstuje i u nás. Může
zplaňovat a zarůstat okraje cest, rumiště apod.; KLIK!

Čeleď křížatkovité (Commelinaceae) 

Křížatkovité zahrnují asi 650 druhů ve 40 rodech, z nichž nejpočetnější je právě rod křížatka (Commelina) s asi 170 druhy. Křížatkovité jsou rozšířené v podstatě ve všech tropických oblastech; některé zasahují i do mírných pásem – v Evropě však původní nejsou. Stavba květů křížatkovitých je rozmanitá: najdeme tu jak „obyčejné“ trojčetné květy (např. u podeňky Andersonovy, která posloužila jako příklad jednoděložnosti), tak květy s různě modifikovanými orgány, v důsledku čehož je jejich symetrie redukovaná (jsou souměrné – zygomorfní – nebo i lehce asymetrické). Některé druhy jsou u nás běžně pěstovány: obzvlášť zástupci rodu podeňka (Tradescantia), nazývaném též „voděnka“ nebo „blázen“, jsou oblíbenými pokojovými rostlinami. Mnohé druhy podeněk lze pěstovat přes sezónu i venku tak jako některé křížatky (Commelina). Podeňka je i na obrázku v záhlaví stránky. Plodem křížatkovitých je tobolka nebo bobule. Africká Pollia condensata má překrásné, intenzivně kovově lesklé, měňavě modré plody. Neobsahují ale žádné barvivo; zabarvení je způsobeno zajímavým fyzikálním procesem – Braggovým odrazem na vrstvách speciálně uspořádaných vláken celulózy. 

  

    

  

  

    

Mexická Gibasis pellucida se
v teplých oblastech (např. jih USA)
může šířit jako plevel 

Geogenanthus poeppigii roste
v podrostu jihoamerických pralesů; 
kvítky jsou modré a přízemní 

Palisota pynaertii z tropické Afriky
předvádí své jasně červené bobulky 
v růžici listů  

Modráska srdčitá (Pontederia cordata) je
přirozeně rozšířená po obou Amerikách

Čeleď Hanguanaceae 

Asi 10 druhů jediného rodu Hanguana je rozšířeno od jv. Asie po s. Austrálii. Jsou to dvoudomé  robustní byliny s růžicí úzce až široce kopinatých listů a přeslenitě větvenými latami drobných trojčetných kvítků, plodem je drobná peckovička (či spíše přesněji jednosemenná bobule). Jsou (nejspíš) sesterské křížatkovitým. 

Čeleď modráskovité (Pontederiaceae) 

Modráskovité jsou známy spíše mezi akvaristy a příznivci paludárií. Jsou to vlhkomilné až vodní rostliny rozšířené po všech kontinentech kromě Evropy. Do čeledi patří asi 30 druhů, donedávna řazených do několika rodů. Po rozsáhlých revizích založených na molekulárních studiích ale dnes rozeznáváme jen dva rody: modráska (Pontederia) a Heteranthera. Vodní hyacint, tedy modráska nadmutá (Pontederia crassipes), známá dosud spíš pod jménem tokozelka (Eichhornia), je celosvětově rozšířený vodní plevel beznadějně zarůstající sladkovodní nádrže všech tropů a subtropů; pochází z Brazílie. Má zajímavé listy s kulovitě ztlustlými řapíky, které fungují jako plováky, a pohledné květy, pročež je s oblibou pěstován. To samozřejmě přispívá k jeho globální invazi. Zástupci rodu Heteranthera mohou být pěstováni v akváriích, některé další modrásky, hlavně m. srdčitá (P. cordata) v jezírkách. 

 

  

Čeledi Haemodoraceae a Philydraceae

Haemodoraceae jsou sice druhou nejpočetnější čeledí řádu (asi 14 rodů, 115 druhů na jižní polokouli a v S. Americe), ale v našich končinách jsou skoro neznámé, snad až na australský rod rozvitec (Anigozanthos), jehož květy – „klokaní tlapky“ – jsou zajímavou ozdobou kytic. Zástupci čeledi jsou byliny s trsy mečovitých až trávovitých listů a často s červeně zbarvenými podzemními orgány (tvoří oddenky nebo hlízy). Jejich květy jsou většinou krátce, ale hustě chlupaté. Haemodoraceae jsou sesterské modráskovitým. 

Philydrum a příbuzné rody jsou také trsnaté byliny, jejich výrazně zygomorfní dvoučetné květy s jedinou tyčinkou skládají klasy nebo klasy klasů (Helmholtzia). Philydraceae jsou sesterské dvojici Haemodoraceae + Pontederiaceae. 

 

  

  

  

  

Philydrum lanuginosum z jv. Asie až Austr. 

   Řád zázvorníkotvaré (Zingiberales): mezi banánem a zázvorem

(Pravděpodobné) vztahy mezi
zázvorníkotvarými rostlinami

Tak jako křížatkotvaré, ani zázvorníkotvaré nemají žádné evropské zástupce – mimo tropy jsou vůbec dost vzácné. Jsou to byliny, někdy velmi mohutné. Mívají zřetelně řapíkaté listy s čepelí zamlada stočenou do trubičky a se zpeřenou žilnatinou: ze středního žebra navazujícího na řapík vybíhají souběžné žilky k okraji listu. Jejich květy jsou značně modifikované, vždy přinejmenším souměrné (zygomorfní), někdy asymetrické. Plodných tyčinek je nanejvýš pět (zhusta je jen jedna), ostatní buď zanikají, nebo jsou přeměněny na pestrá listovitá staminodia, někdy nápadnější než květní obaly. Také listeny podpírající jednotlivé květy v květenstvích jsou nezřídka pestře vybarveny. Díky těmto zajímavým úpravám jsou květenství zázvorotvarých neobvyklá a v některých případech velmi krásná. U čtyř čeledí "zázvorů" (marantovité, dosnovité, Costaceae, zázvorníkovité) nacházíme nápadné petalizované (korunní plátky připomínající) neplodné tyčinky (staminodia, patyčinky). 

Čeleď banánovníkovité (Musaceae) 

Jak vypadá banán, ví nejspíš každý, jak vypadá banánovník (Musa) možná ne. Banánovníkovité (Musaceae) jsou mohutné až obří byliny. Protažené báze jejich listů se vzájemně objímají a tvoří jakýsi nepravý kmen, vlastní „koruna“ velkých listů je tudíž vyzvednutá do výše, u větších druhů několikametrové. Nové listy i tvořící se květenství prorůstají středem těchto „kmenů“; ty po odkvětu odumírají. Květenství bývají mohutná, někdy převislá. Jsou opatřena nápadnými masitými listeny, které podpírají květy uspořádané do příčných řad. Květy mohou být samičí (v dolní části květenství), oboupohlavné či samčí (v horní části). Produkují hodně nektaru, který láká také ptáky a netopýry, kteří patří mezi jejich důležité opylovače (kulturní banánovníky ale opylení nepotřebují). Plodem jsou bobule – banány, u divokých druhů většinou vyplněné tvrdými černými semeny. Asi 40 druhů banánovníkovitých řadíme do rodů banánovník, Ensete a Musella. Nacházíme je v tropech Starého světa.

  

---

Banány patří mezi nejznámější a nejvýznamnější ovoce vůbec… a vlastně i mezi nejvýznamnější zeleniny. Kromě dezertních banánů, tak jak je známe my, jsou totiž v tropech oblíbené i tzv. zeleninové banány – plantejny: nezralé, nepříliš chutné, silně škrobnaté plody, které se ovšem výborně hodí k vaření, smažení apod., asi jako brambory. Ať ovoce či zelenina, větší význam mají jen odrůdy, které poskytují bezsemenné plody. Dlouhodobé udržování takových odrůd v kultuře je umožněno snadným vegetativním rozmnožováním banánovníků. Některé kulturní klony jsou staré stovky, ba i tisíce let. Vznik bezsemenných kultivarů souvisí bezprostředně s domestikací banánovníků, k níž došlo v oblasti jv. Asie, Sund, Filipín a Nové Guiney. Zde se vyskytují různé plané poddruhy banánovníku Musa acuminata, jejichž křížení (umožněné často transportem rostlin lidmi) vedlo v některých případech ke vzniku neplodných (bezsemenných) potomků tvořících přesto plody. Také pyl těchto kříženců je často „vadný“: je diploidní – má dvě sady chromosomů místo jedné. Rostliny opylené takovým pylem produkují triploidní potomstvo, opět s narušenou tvorbou semen – mnohé významné ovocné odrůdy jsou triploidi tohoto typu (AAA). Další variety, hlavně různé plantejny, vznikly křížením s jiným planým druhem, M. balbisiana z j. Číny. Podle podílu chromozomů z jednotlivých mateřských druhů se označují jako AAB a ABB triploidi. Nejstarší doklady pěstování banánovníků z doby před více než 6 500 lety pocházejí z Nové Guiney. Využívány – nejen pro plody – byly ovšem již dlouhé tisíce let předtím.

Banánovník Musa acuminata (resp. triploid od tohoto druhu odvozený): květenství v samčí fázi 

---

Musa velutina z podhůří Himálaje: vpravo na obrázku plodenství, uprostřed květenství s odhalenými samčími květy; 
plody se za zralosti samy loupou, mají jedlou dužinu plnou tvrdých semen

  

Heliconia rostrata z J. Am.
má převislá květenství 

H. bihai z Karibiku a tropické J. Am.
má květenství vzpřímená, zde už plodí

Čeledi Heliconiaceae, Strelitziaceae a Lowiaceae

Helikoniovité (Heliconiaceae) jsou čeledí s pohlednými pestře zbarvenými květenstvími. Řadíme sem skoro 200 druhů jediného rodu Heliconia rozšířeného hlavně v Tropech Ameriky; přes Pacifik ale zasahuje až na Novou Guineu a Celebes. Helikonie mají nápadné člunkovité listeny podpírající skupinky nevýrazných květů opylovaných především kolibříky. Plodem jsou modré peckovičky.  

Krásná květenství mají také jihoafrické strelície (Strelitzia), které patří mezi strelíciovité (Stretziaceae). Z pěti druhů strelícií je nejznámější S. reginae, vskutku královská ozdoba řezaných kytic s velmi dekorativním květenstvím oranžovo-modře vybarvených květů podepřených loďkovitým listenem. Květy strelícií jsou opylovány strdimily, kteří roznášejí její pyl na nohách. Do stejné čeledi patří také majestátní madagaskarská Ravenala madagascariensis opylovaná lemury. Ravenala vytváří nádherné vějíře listů na vrcholcích štíhlých kmenů, může dorůstat výšek až přes 20 m. V Jižní Americe roste Phenakospermum guyannense. 

  

Strelitzia reginae: stavba květenství (KLIK!) 

Strelitzia nicolai dorůstá výšky až 10 m

Čeleď Lowiaceae příbuzná strelíciovitým zahrnuje asi 15 druhů řazených trochu nečekaně do rodu Orchidantha. Rostou v Zadní Indii a na „okolních“ ostrovech (např. na Borneu). Jeden jejich korunní lístek je zvětšen a tvoří nápadný pysk, zbylé dva jsou naopak drobné. Opylují je brouci, někdy koprofágní: květy těchto druhů orchidant pak zapáchají... 

  

Čeleď zázvorníkovité (Zingiberaceae)

Zázvor, kurkuma (základní složka kari koření), kardamom nebo galgán jsou příklady nejznámějších koření poskytovaných různými rostlinami z čeledi zázvorníkovité (Zingiberaceae), jmenovitě zázvorem pravým (Zingiber officinale), kurkumovníkem dlouhým (Curcuma longa), kardamovníkem obecným (Elettaria cardamomum) a galgány (Alpinia) – g. lékařským (A. officinarum) a g. velkým (A. galanga). Všechno jsou to rostliny z jižní a jihovýchodní Asie. 

Zázvorníkovité mají zvláštní květy, důležitou roli v nich hrají petalizované (korunní lístky napodobující) neplodné tyčinky čili staminodia (ta jsou celkem čtyři), plodná zůstává jediná tyčinka (a jedna zcela zakrněla). Dvě ze staminodií srůstají a tvoří nápadný pysk – labellum, který vypadá jako zvětšený korunní lístek. Zázvorníkovité se vyskytují v asi tisícovce a půl druhů a asi v padesáti rodech v teplých oblastech celého světa, zejména v jv. Asii. 

  

Alpinia zerumbet z jv. Asie se narozdíl od některých jiných galgánů
nevyužívá jako koření, potěší však svými krásnými květy (KLIK!) 

Roscoea auriculata z Tibetu a Nepálu;
ve formě oddenku přežívá i mírnější mrazy 

Čeleď Costaceae

Costaceae mají nápadná "šišticovitá" květenství a silně vyvinuté labellum v květu – tvoří ho pět přeměněných tyčinek; jen jediná tyčinka je plodná; je asociovaná s čnělkou, která běží paralelně s ní. V květu jsou i tři korunní lístky, někdy méně výrazné než labellum. Tři kališní listky srůstají. Řadíme sem přes 100 druhů v 6 rodech. Mají pantropické rozšíření. 

  

  

C. dubius z Afriky má oproti
oběma předchozím druhům
expandované labellum 

  

Kostusy (na obr. Costus speciosus) mají stonky zavinuté
do šroubovice, listy vyrůstají ve spirále

Tapeinochilos ananassae pochází
z Moluk, Papuy a Queenslandu

Čeledi marantovité (Marantaceae)

Zázvorníkovitým a kostáceím je blízká tato dvojice čeledí. Marantovité (Marantaceae) mají v květu také čtyři nápadná staminodia, ta ale netvoří labellum. Řada z nich patří mezi pokojové rostliny, zejména maranty (Maranta) a kalatey, z nichž většina je ovšem čerstvě přeřazena do rodu Goeppertia. Dříve početný rod Calathea dnes obsahuje již jen druhy s dvouřadě uspořádanými listeny. Do celé čeledi patří asi půl tisíce druhů ve třicítce rodů. Jsou to teplomilné rostliny se skoro cirkumtropickým rozšířením (v Austrálii chybí). 

  

Amazonská Maranta leuconeura s dekorativními
listy; už tušíte, že to nápadné v květech jsou
staminodia, koruna je nimi, u báze je kalich

Thalia dealbata, mohutná vodní či bahenní bylina z jihu USA; 
na obrázku jí patří listy v pravé části fotografie,
ty vlevo patří dosně Canna flaccida 

  

Calathea crotalifera ze Stř. a J. Ameriky; 
má dvouřadě uspořádané listeny

Goeppertia majestica (známější pod jménem Calathea majestica)
pochází ze západu J. Ameriky

Čeleď dosnovité (Cannaceae) 

Mezi dosnovité (Cannaceae) řadíme asi deset až dvacet amerických druhů jediného rodu dosna (Canna). Mají krásné květy a jsou proto oblíbenými okrasnými rostlinami. Přestože jsou teplomilné, lze je přes léto pěstovat i u nás. I v tomto případě jsou v květech vidět zejména široká, krásně vybarvená staminodia, nejčastěji 4. Jedno z nich bývá odlišné a říká se mu labellum. (Všimli jste si, že labellum se říká pokaždé jinému útvaru?! Zde je to jediné staminodium, u Costaceae útvar srostlý z pěti a u zázvorníkovitých ze dvou staminodií.) Plodná tyčinka je v květu jediná – i ta je ale lístkovitá a korunovitě zbarvená, po straně má jediný prašný váček (místo běžných dvou). Lze tudíž prohlásit, že dosny mají jen půl plodné tyčinky. Zploštělá je i čnělka. Samotné korunní lístky jsou štíhlé a dlouhé, kryjí poupata. 

  

  

Plody (tobolky)
dosny indické