Jednoděložné

Americký šípatkovec srdcolistý (Echinodorus cordifolius) se běžně pěstuje v akváriích, 
kde však bohužel vykvétá jen vzácně (ochotněji kvete v mělké vodě... a v blátě)

Jednoděložné si představíme celkem na pěti stranách. Níže na této stránce je pár slov úvodem a pak se zde píše o dvou „prvních“ (bazálních), takzvaně „alismatidních“ řádech jednoděložných. Pokud ale chcete skočit na nějaké další, klikněte si:  

Lilioidní řády (skoro všechny)	Chřestotvaré
Komelinidní řády (skoro všechny)	Trávoidy

Příbuzenské vztahy v rámci
jednoděložných a v jejich okolí

Na rozdíl od seskupení ANA jsou jednoděložné rostliny (Monocotyledonae; anglicky nejčastěji „monocots“) velmi jednotnou a velmi dobře vymezenou skupinou – v určitých ohledech skoro až jednotvárnou... Patří sem ale obrovské množství druhů (přes 60, možná přes 70 tisíc). Kromě toho, že v semeni mají připraven jen jediný děložní lístek (jsou přeci jednoděložné!), se vyznačují komplexem dalších nápadných znaků, z nichž většina patrně souvisí s tím, že na počátku své evoluce tyto rostliny nejspíš prošly vodní fází:

• jednoděložné rostliny nedokážou produkovat sekundární dřevo (a když, tak nestandardně) – proto mezi nimi skoro nenajdeme stromy (a když, tak takové... nestromovaté). Ve vodě se dřevnatost moc nehodí. Důsledkem jsou cévní svazky rozptýlené po celém průřezu stonku, ne v kruhu jako u většiny ostatních krytosemenných. Blíže ke stromovatění jednoděložných viz chřestotvaré a palmy. 

• mají často dlouhé, štíhlé listy bez řapíku se souběžnou žilnatinou. Takové listy se hodí do proudící vody. 

• nemají jeden hlavní kořen, ale svazky rovnocenných kořenů (tzv. svazčité kořeny), z oddenků snadno zakořeňují i přídatnými (adventivními) kořeny. Do bláta bezva! 

Dalším jejich typickým znakem je trojčetný květ (to ale sdílejí i s dalšími bazálními krytosemennými, třeba s mnoha magnolidy). Okvětí většinou není rozlišené na kalich a korunu. Standardně má květ 3 vnější a 3 vnitřní okvětní lístky, 3 + 3 tyčinky a pestík srůstající ze tří plodolistů. 

Ale pozor! Skoro každé z těchto „pravidel“ má výjimky! Viz např. následující obrázek: podeňka má v okvětí hodně kalichoidní a korunoidní lístky; říkat tomu nerozlišené okvětí už chce trochu odvahy! 

Tadyhle z podeňky Andersonovy (Tradescantia andersoniana) ta jednoděložnost přímo čiší 

   Řád puškvorcotvaré (Acorales): první odbočka  

Květenství puškvorce 

Čeleď puškvorcovité (Acoraceae) 

Skupinou, která se od ostatních jednoděložných oddělila jako první, jsou puškvorcovité (Acoraceae) s jediným rodem puškvorec (Acorus) a několika málo druhy. U nás zdomácnělý p. obecný (A. calamus) z jihovýchodní Asie je bahenní rostlina s mečovitými unifaciálními (z obou stran stejnými) listy vyrůstajícími z aromatického oddenku, který se používá i jako koření. Drobné květy jsou uspořádány v palici. Na bázi palice je zelený listen, který vyrůstá ve směru stonku – květenství tak působí dojmem, že vyrůstá bočně z listu. Květenstvím se puškvorce podobají árónovitým, mezi něž bývaly řazeny.

Rašící oddenky puškvorce na dně vypuštěného rybníka 

(Pravděpodobné) vztahy mezi
čeleděmi žabníkotvarých

   Řád žabníkotvaré (Alismatales): z bláta do louže 

Že si jednoděložné na počátku své evoluce možná prošly vodní fází dosvědčuje i to, že dvě bazální linie – puškvorce a tento řád – jsou (většinou) buď vodní nebo alespoň vlhkomilné rostliny. 

Čeleď árónovité (Araceae) 

Árónovité (Araceae) jsou bazální a také zdaleka nejbohatší čeledí žabníkotvarých. Patří sem na 4000 druhů zhruba ve stovce rodů. Drtivá většina jich roste ve vlhkých tropech a subtropech. U nás najdeme jen vzácně dva druhy árónů (Arum), ďáblík (Calla), no a pak tedy ještě na hladinách rybníků všudypřítomné okřehky (Lemna) a jejich příbuzenstvo. Ukažme si na ďáblíku charakteristické znaky árónovitých. Jejich nejvýraznějším znakem je přítomnost palice – květenství, v němž jsou květy nahusto namačkané na nevětvený konec květonosné lodyhy. Palice árónovitých je navíc opatřena tzv. toulcem, což je listen, který ji obaluje. Mnohdy je nápadně vybarven. Vzhledem k obrovskému množství zástupců árónovitých nácházíme ve stavbě palice mnoho obměn. Mezi ty nevinnější patří výrazné rozdělení květů v palici na samčí a samičí. To najdeme třeba u tropických zmijovců (Amorphophallus) ze Starého světa. 

Kvetoucí ďáblík bahenní (Calla palustris)

Zmijovec (Amorphophallus)

Některé árónovité – např. právě áróny (Arum) – mají vytvořené rafinované „pasti“ na opylovače, kdy je toulec nad samičími květy zaškrcen a na vnitřní straně vybaven dolů směřujícími chlupy, které brání uniknutí nebohého hmyza z okolí samičích květů, dokud nejsou opyleny. Past posléze „povolí“ (chlupy povadnou) a hmyz je vypuštěn – právě ve chvíli, kdy tyčinky začnou produkovat pyl, jímž se opylovač obalí a nepoučen se nechá zlákat na další květenství. Mnohé árónovité – např. již zmíněné zmijovce – jsou opylovány mouchami a brouky, které rostlina láká zapáchajícími látkami. Řada áronovitých – např. známé monstery (Monstera) – také ve svých květenstvích doslova topí: produkované teplo jednak usnadňuje vytěkávání látek atraktivních pro opylovače, případně je samo o sobě lákadlem pro ty, kteří se chtějí ohřát. Květenství mohou být modifikována mnoha dalšími způsoby. Na obrázcích níže jsou tři zajímavé příklady. Severoamerický vodoklas (Orontium) má palice na dlouhých stvolech bez toulce. Jihoamerická Spathicarpha má palici srostlou s toulcem do jednoho útvaru. Babelka (Pistia) je kosmopolitní teplomilná vodní rostlina. Někdy bývá k vidění i v akváriích. Její listová růžice pluje po hladině a dolů z ní splývají jemně dělené kořínky. Rozmnožuje se především vegetativně tvorbou výběžků, může ale i vykvést. Na obr. vpravo je vidět její miniaturní květenství v paždí listu. Je tvořeno několika paprskovitě uspořádanými tyčinkami a pod nimi nepříliš dobře viditelným pestíkem v samostatném "okně" toulce.

  

Vodoklas vodní (Orontium aquaticum) 

  

Spathicarpa hastifolia 

  

Jak bylo řečeno, mezi árónovitými převažují tropické rostliny. Ve stínu pralesů se u jednoděložných (zdaleka nejen u árónovitých) často vyvíjí "nenormální" typ listů: širší řapíkaté listy se zpeřenou žilnatinou. Také se tu často vyskytují liány. Mnohé z těchto obyvatel tropických lesů běžně pěstujeme v našich domovech (kde je stabilní vysoká teplota a relativně málo světla), árónovité patří mezi vůbec nejběžnější pokojové rostliny. Vzpomeňme například elegantní dieffenbachie (Dieffenbachia), "moderní" zamiokulkasy (Zamioculcas), liánovité monstery (Monstera), „potosy“ (Epipremnum) a filodendrony (Philodendron), zmijovce (Amorphophallus), kaly (Zantedeschia) a toulitky (Anthurium), nenáročné toulcovky (Spathiphyllum) atd. Kryptokoryny (Cryptocoryne) a anubiasy (Anubias) patří mezi oblíbené akvarijní rostliny. 

Diefenbachie skvrnitá (Dieffenbachia seguine) v květu; 
má pověst jedovaté rostliny, ale není to tak strašné
(obsahuje sice rafidy dráždící sliznice, ale to řada jedlých
árónovitých taky); pochází z tropické Ameriky 

Monstera skvostná (Monstera deliciosa) má jedlé plody 
lahodné chuti (i vůně) – proto se ostatně jmenuje deliciosa; 
pochází z vlhkých tropů Střední Ameriky a v některých 
oblastech světa (např. SV Austrálie) se dnes invazně šíří 
 

Nejbohatším rodem čeledi je rod toulitka (Anthurium) z Jižní Ameriky. Není úplně jasné, kolik druhů sem vlastně patří, nejspíš necelá tisícovka. Níže jsou na ukázku tři zástupci tohoto rodu; t. Andréova (A. andraeanum) patří mezi ty častěji pěstované. 

  

  

  

Plodem árónovitých je nejčastěji bobule. Na obrázcích je plodící záhonek árónu plamatého (Arum maculatum), který se u nás vzácně vyskytuje v listnatých lesích, nejraději lužních, a ještě jedno Anthurium (těch není nikdy dost!), tentokrát Bakerovo. Vyobrazena je zde palice s mladičkými plody, na pozadí je patrné i vyzrálé plodenství. 

Sladké vody celého světa kolonizují extrémně redukované árónovité rostlinky, okřehky. Jejich tělo je zjednodušené na lístkovitý útvar připomínající stélku bezcévných rostlin. Drobničky (Wolffia) příbuzné našim okřehkům jsou nejmenšími kvetoucími rostlinami vůbec: celá květina je tvořená jediným bezkořenným plovoucím „lístkem“, který měří 1–2 mm. Také jejich vzácně se objevující miniaturní květ (nebo jde o dvoučlenné květenství?) tvořený jednou tyčinkou a jediným pestíkem je nejmenším květem v rostlinné říši. Totéž platí o jejich plodech. Okřehek trojbrázdý (Lemna trisulca) je neobvyklý tím, že roste pod hladinou.

  

  

---

Alokázie; 
obr. převzat z: Engler, 1878:
Araceae (in Flora Brasiliensis)

V řadě oblastí s vlhkým tropickým klimatem patří škrobnaté hlízy či oddenky áronovitých rostlin k významným zemědělským plodinám. Pro jedlé oddenky se v jihovýchodní Asii pěstuje alokázie (Alocasia macrorrhizos; na čb obr. vpravo). V Jižní Americe je původní xantosoma (Xanthosoma sagittifolia) s podzemními hlízami. Daleko nejvýznamnější z árónovitých plodin je ale taro – hlízy kolokázie jedlé (Colocasia esculenta). Všechny tři zmíněné rostliny jsou si blízce příbuzné. Za syrova jsou však kupodivu jedovaté, neboť v listech, které také mohou sloužit jako zelenina, i hlízách obsahují dráždivé rafidy – jehličkovité krystalky šťavelanu vápenatého. Varem, dušením či delším máčením se rafidy odstraní. 

Taro patří mezi nejstarší zemědělské plodiny na Zemi. Škrobová zrna a rafidy patřící kolokázii a alokázii byly na Šalamounových ostrovech nalezeny na kamenných nástrojích starých asi 28 000 let. V tomto případě jde samozřejmě o doklady zpracování těchto rostlin, nikoli jejich pěstování. To je doloženo z Nové Guiney, kde bylo taro pěstováno již před sedmi tisíci lety a snad i ještě dříve. Vzhledem k rozsáhlému areálu rozšíření divoké kolokázie (od SV Indie po S Austrálii) i genetické variabilitě je pravděpodobné, že taro bylo domestikováno nezávisle na různých místech Asie a Melanésie. Jako zemědělská plodina bylo taro zavezeno jak na pacifické ostrovy, tak směrem na východ až do Středomoří a Afriky – již kolem přelomu letopočtu bylo například pěstováno v Egyptě. 

Políčko s kolokázií (tarem) v jižní Číně. 

---

Kvetoucí kryptokoryna

Árónovité rostliny se dají rozdělit na 8 podčeledí. Bazální skupinu tvoří dvojice podčeledí Gymnostachydoidae (jen australský Gymnostachys anceps s úzkými listy bez řapíků a s „prstnatým“ květenstvím tvořeným několika štíhlými palicemi bez toulce nahloučenými na konci stvolu v jedné rovině) a Orontioidae (kromě vyobrazeného rodu Orontium sem patří i rody s normálně vyvinutým toulcem: Lysichiton a zajímavý Symplocarpus s robustním toulcem rostoucím při zemi). Další podčeledí jsou okřehky (Lemnoidae), dříve považované za samostatnou čeleď. Vzájemně příbuzné podčeledi Pothoidae (např. Pothos, Anthurium) a Monsteroidae (např. Monstera, Rhaphidophora, Epipremnum, Scindapsus, Spathiphyllum) zahrnují řadu epifytů, často liánovitých. Zbývající tři podčeledi – Lasioidae (např. Dracontium), Zamioculcadoidae (např. Zamioculcas) a Aroidae jsou si vývojově blízké. Do poslední z nich patří většina zde zmíněných rodů a mnohé další (např. Aglaonema, Alocasia, Amorphophallus, Anubias, Arisaema, Arum, Caladium, Calla, Colocasia, Cryptocoryne, Dracunculus, Lagenandra, Nephthytis, Philodendron, Sauromatum, Syngonium, Typhonium, Xanthosoma, Zantedeschia a také rod Pistia, který býval kvůli své redukci a životu ve vodě považován za blízký okřehkům).

S árónovitými se rozloučíme rozkvetlou kryptokorynou s krásně krouceným toulcem. Kryptokoryny vykvétají v akvárku jen vzácně! Na fotce je jedna z nejběžnějších akvarijních kryptokoryn, k. červená (Cryptocoryne affinis) původem z Malajského poloostrova.

Čeleď kohátkovité (Tofieldiaceae) 

Kohátky (Tofieldia) jsou květinky s přízemní růžicí štíhlých listů a s hrozny hvězdičkovitých bělavých nebo žlutých kvítků. Kohátka kalíškatá (T. calyculata) velmi vzácně roste i u nás. Další nepočetné druhy rodu a další nepočetné rody čeledi se vyskytují spíše v chladnějších oblastech severní polokoule a severních And. Kohátkovité jsou sesterskou skupinou všech následujících žabníkotvarých. 

Čeleď voďankovité (Hydrocharitaceae)

Voďankovité jsou druhou nejpočetnější čeledí řádu, ale za árónovitými se svou asi stovkou druhů ve 20 rodech silně zaostávají. U nás velmi vzácně roste jen řezan pilolistý (Stratiotes aloides), voďanka žabí (Hydrocharis morsus-ranae) a řečanky (Najas). Akvaristům jsou známé elegantní dlouholisté zákrutichy (Vallisneria) a vzájemně si podobné rody douška (Egeria) a vodní mor (Elodea). Rostliny rodů Enhalus, Thalassia a Halophila porůstají dna teplých mělkých moří, což je prostředí, které je pro cévnaté rostliny zcela atypické. Zástupci této čeledi jsou jednodomé nebo dvoudomé rostliny s okvětím rozlišeným na kalich a korunu a zmnoženými květními orgány, ale najdeme i výjimky. Zejména vodní květy řečanek jsou naopak silně redukované. 

  

Řezan zjara: růžice, které přezimovaly u dna, brzy vyplují nad hladinu

  

Stavba samičího květu řezanu; KLIK!  

Vodní mor kanadský (Elodea canadensis) 

Vodní mor kanadský (Elodea canadensis) je ponořená rostlinka schopná rychlého růstu a vegetativního množení (rozlámáním hustě olistěné lodyhy). Je domácí v Severní Americe, patří však mezi invazní rostliny a můžeme s ní setkat i u nás. V naší přírodě může i vykvést: květy jsou vyzdviženy nad hladinu (viz obrázek). Evropské populace jsou však tvořeny pouze samičími jedinci, takže plody (tobolky) zde nevytváří. Samčí květy se ještě před rozkvětem celé uvolňují (odtrhnou se) a plavou po hladině. 
Vzácně u nás zplaňuje i zákruticha šroubovitá (Vallisneria spiralis) z jižní Evropy a teplé Asie. I další zákrutichy z teplých oblastí celého světa se pěstují jako akvarijní rostliny. Zákrutichy vykvétají dlooouze stopkatými kvítky.

  

Voďanka žabí (Hydrocharis morsus-ranae)
v rákosu; samčí květ 

  

Kvetoucí zákruticha (Vallisnera sp.)

Čeleď šmelovité (Butomaceae) 

Jediným zástupcem této čeledi blízké voďankovitým je šmel okoličnatý (Butomus umbellatus). Je to bahenní rostlina s dlouhými štíhlými listy. Jeho květy skládají typické soukvětí, jež připomíná okolík (na obrázku viz vpravo v pozadí), ve skutečnosti jde o tzv. stažený šroubel. Má celkem 9 tyčinek, jeho šest plodolistů dozrává v měchýřky. Šmel se vyskytuje zejména v Evropě (včetně ČR) a Asii, ale byl zavlečen např. i do Severní Ameriky. 

Šmel okoličnatý (Butomus umbellatus) 

Čeleď žabníkovité (Alismataceae) 

Žabníkovité jsou příbuzné oběma předchozím čeledím. Někteří její zástupci jsou u nás celkem hojní, jmenovitě žabník jitrocelový (Alisma plantago-aquatica) a šípatka střelolistá (Sagittaria sagittifolia), která tvoří na kořenech jedlé hlízy. Spíš hlízky. Třetím naším rodem je žabníček (Luronium). Ozdobou mnoha akvárií jsou teplomilné americké šípatkovce (Echinodorus), jeden z nich je nahoře v záhlaví stránky. Mezi žabníkovité se řadí i zástupci bývalé čeledě „Limnocharitaceae“. 

  

  

  

  

Maličký žabníček vzplývavý (Luronium natans), 
u nás velevzácný, na západě častější  

  

Žabník jitrocelový (Alisma plantago-aquatica): 
lata květů i mladých souplodí  

  

Žabník kopinatý
(Alisma lanceolatum) 

Blatnice (Scheuchzeria), plody 

Čeleď blatnicovité (Scheuchzeriaceae) 

Řadíme sem jediný druh rozšířený na rašeliništích celé severní polokoule, blatnici bahenní (Scheuchzeria palustris), u nás velmi vzácný. Blatnice má velmi štíhlé listy, na pohled připomíná řekněme sítinu. Kvítky jsou nenápadné, sice mají 6 okvětních lístků, ty jsou ale drobné, zelenkavé. Nápadnější jsou spíš plody, nadmuté měchýřky. Je sesterským druhem všech zbývajících čeledí řádu. 

Čeleď kalatkovité (Aponogetonaceae) 

Kalatky (Aponogeton) jsou teplomilné sladkovodní rostliny, které se vyskytují v Asii, Austrálii a hlavně v Africe. Rod zahrnuje asi 50 druhů. Jsou to rostliny s ponořenými či plovoucími listy, někdy tvořící nápadná květenství. Např. k. dvojklasá (A. distachyos) má pohledné květenství vidličnatě rozdělené ve dva klasy, jednotlivé kvítky mají zachován jen jeden nebo dva bílé, nápadně zvětšené okvětní lístky. Dekorativní k. mřížovitá (A. madagascariensis) má čepel ponořených listů velmi jemně mřížkovanou, list je tvořen vlastně jen sítí žilek. Kalatky jsou sesterskou linií všech zbývajících čeledí řádu. 

  

List a klas kalatky (Aponogeton sp.) 

  

Kvetoucí kalatka kadeřavá (Aponogeton crispus)

Čeleď bařičkovité (Juncaginaceae) 

Tři rody bařičkovitých s asi třicítkou druhů najdeme na zamokřených místech všech kontinentů. Většina druhů je australských, Tetroncium magellanicum roste na samém jihu Jižní Ameriky a na ostrovech jižního Atlantiku. U nás rostlou velmi vzácně dva druhy rodu bařička (Triglochin), bařička přímořská (T. maritima) vyhledává zasolená stanoviště, při mořském pobřeží Evropy (zejména v severnějších oblastech) je však hojná. Bařičkovité mají růžici šídlovitých listů, rozkvétají klasy nenápadných kvítků. A jsou sesterskou čeledí všech zbývajících čeledí řádu. Už zase! 

 

  

  

Čeleď Maundiaceae

Maundia triglochinoides z Austrálie trochu připomíná bařičky, má ale trochu mohutnější zploštělé listy (třeba jako orobinec). Není ale předchozí čeledi blíže příbuzná. Je totiž... hádejte co! Sesterskou linií všech následujících žabníkotvarých! 

Čeledi Posidoniaceae, táhlicovité (Ruppiaceae), Cymodoceaceae a vochovité (Zosteraceae) 

Tato čtveřice čeledí zahrnuje vysloveně mořské, případně brakické druhy s tenkými dlouhými listy, které většinou kořenují dlouhými oddenky ve dně („mořské trávy“). Nenápadné květy s redukovaným nebo chybějícím okvětím rozkvétají buď na hladině nebo i pod ní a pyl je přenášen vodou. Připomeňme, že mořské dno je jinak pro krytosemenné rostliny nedobytné. Jediná další čeleď, která leze do moře, jsou voďankovité. Oboje z řádu žabníkotvarých... 

Uveďme pro zajímavost, co bylo zjištěno o posidonii mořské (Posidonia oceanica), která tvoří ve středomoří rozsáhlé podmořské „louky“: její jednotlivé rostliny se díky vegetativnímu množení výběžky mohou rozrůst až na několikakilometrové (!) jedince. Jejich odhadované stáří jsou (deseti?)tisíce let. (Jistě se to bude týkat i mnoha dalších rostlin, které se rozrůstají do svého okolí.) Další druhy posidonií rostou při pobřeží Austrálie. 

Do rodu táhlice (Ruppia) řadíme asi 11 druhů s kosmopolitním rozšířením. Vyobrazená táhlice přímořská (Ruppia maritima) je rostlina, která má v oblibě klidné čiré vody, je však velmi tolerantní k obsahu rozpuštěných solí: obývá jak sladké, tak brakické až slané vody v jezerech, slaniskách, mořských zátočinách apod. Na obrázku níže je rostlina s plody a v detailu její květenství ve dvou fázích: vlevo s vyzrálými tyčinkami, vpravo po jejich opadu – zůstávají jen pestíky. 

Z pěti rodů a asi 17 druhů čeledi Cymodoceaceae najdeme v mořích Evropy jen druh Cymodocea nodosa. Porůstá ve Středozemním moři a ve východním Atlantiku mělká písčitá dna. Na obrázku níže je rostlina se dvěma tvrdými jednosemennými plody na bázi. Povšimněte si dlouhých čnělek, které vyčnívají do vody i za květu. 

Vochovité (asi 20 druhů) jsou v evropských mořích zastoupeny několika druhy voch (Zostera). Dodejme, že vochovité jsou blízce příbuzné následující čeledi – rdestovitým, tato dvojice je pak sesterská trojici Posidoniaceae, Ruppiaceae, Cymodoceaceae; poslední dvě zmíněné čeledi jsou si velmi blízké. 

  

  

Posidonie mořská (Posidonia oceanica): 
kus oddenku s typickými černými zbytky odumřelých
listů vyplavený na pobřeží; všimněte si přisedlých
"ulitkovitě" zatočených schránek rournatců 

  

Čeleď rdestovité (Potamogetonaceae) 

Poslední čeledí řádu, blízkou vochovitým, jsou rdestovité (Potamogetonaceae). Některé z nich jsou sice mořské nebo rostou v brakických vodách, ale častěji obývají sladké vody. V našich vodách najdeme asi 15 druhů rdestů (Potamogeton) a také vzácnou šejdračku bahenní (Zannichellia palustris) a rdestici hustolistou (Groenlandia densa), která je ale někdy řazena mezi rdesty. Některé rdesty mají pouze ponořené, většinou čárkovité listy redukované jen na zploštělé řapíky (fylodia), jiné vytvářejí i listy s širokou čepelí plovoucí na hladině. Jejich květy uspořádané v klasech jsou nenápadné, čtyřčetné, opylované vodou nebo větrem. 

  

Rdest vzplývavý (Potamogeton natans), běžný rdest se vzplývavými listy;
na obrázku je i mladé květenství (klas čtyřčetných květů);
vyskytuje se v chladnějších oblastech severní polokoule 

  

Rdesty mohou vypadat i takto; 
určují se pak blbě; všimněte si 
charakteristických plodů dole

Stavba květu rdestu – na obrázku je rdest kadeřavý (Potamogeton crispus) 

  

  

Rdest alpský (P. alpinus)

 

  

Šidélko širokoskvrnné
(Coenagrion pulcellum), nejspíš, na
rdestu trávolistém (P. gramineus) 

  

Rdestice hustolistá (Groenlandia densa)